Právo na omezení svobody

Zkusme si představit teoretickou vizi naší budoucnosti: Jedna politická strana získává v českém parlamentu ústavní většinu, takže může sama měnit politická pravidla. Jako první zavede to, že je možné zákony přijímat nikoli po složitém jednání ve sněmovně, ale během pár hodin. Aby situaci nekomplikoval Ústavní soud, kde jsou z předchozích let najmenovaní nezávislí soudci, navýší se jejich počet, a to o lidi spojené s premiérem.

Stejně to funguje u jiných institucí. A pokud nejde někoho odvolat, navýšit počet členů nebo něco podobného, zřídí se nový kontrolní orgán, který má větší pravomoci než původní instituce a jsou v něm opět premiérovi lidé. Týká se to veřejnoprávních médií, ale třeba i vzdělávacích institucí. Členové nových mocenských center jsou přitom voleni na deset let, nelze je odvolat, takže i kdyby náhodou někdo jiný uspěl ve volbách (byť je to nepravděpodobné, protože i volební pravidla se změnila), tak nebude moci vládnout. Například tu bude komise tří lidí, která má právo veta na podobu státního rozpočtu.

Soukromé instituce jsou zastrašovány, mění se daňová pravidla tak, aby komplikovala podnikání. Pokud chce někdo inzerovat v kritických médiích, státní systém na něj okamžitě nasadí různé kontroly a jiné formy nátlaku. Naopak loajální lidé jsou odměňováni podílem na moci a obřími příjmy ze zakázek apod.

Nikdo není zavírán do vězení za své názory, opozice může fungovat nadále, kritická média mohou vycházet…, ale veškerou moc má v rukou jedna strana, kterou téměř nelze odstavit od moci. Formálně jde stále o demokracii, fakticky však nikoli.

S velkou pravděpodobností by takový scénář odmítla většina společnosti. Tím spíš, když si každý v roli onoho vladaře představí někoho, koho nemá rád. Zřejmě bychom byli svědky protestů, opozice by mluvila o diktatuře apod. A vzhledem k tomu, že systém už téměř neumožňuje občanům se bránit, hledali bychom pomoc i jinde.

Výše popsaný scénář není teoretický, tak to opravdu vypadá v Maďarsku. Čeští politici – Václav Klaus ml., Tomio Okamura, Ladislav Jakl, Andrej Babiš a další – organizují protesty na podporu Viktora Orbána, protože instituce Evropské unie se začaly o tamní stav demokracie zajímat. Nikdo zvenčí přitom Maďarům neříká, koho mají volit či jakou politiku mají dělat. Evropští poslanci a komisaři řeší jen systém pravidel, k jejichž dodržování se zavázaly všechny členské státy Unie.

„Maďarský problém“ má tedy jen jedno správné řešení: buď dodržovat Unií stanovená pravidla demokratického vládnutí, anebo z Unie odejít. Vystoupit Orbán nechce, protože bez EU a její všestranné podpory by jeho země zkolabovala. Takže pak logicky vstupují do hry kontrolní mechanismy, které v Unii hájí dodržování předpisů.

Tuzemské demonstrace za práva despotů omezovat svobody svých občanů na tom nic nezmění. Doufejme.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor