Svatá válka

Na zdi vystavěné z kanystrů je ukřižován muž s trnovou korunou ve vlasech. Dav lidí, snažících se zeď překonat, ji boří, zbude z ní jen kříž podpírající mužovy končetiny. Zemi pod jeho nohama pomalu zaplavují černé perličky ropy. Muž mezi ně sestupuje a znásilňuje ženu.

Za tyto – mnohokrát v posledních týdnech diskutované – scény si divadelní hra chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí vysloužila už devatenáct trestních oznámení. Poslední podal kardinál Dominik Duka – žaluje brněnské Divadlo Husa na provázku za to, že se uvedením inscenace dotklo jeho práv na svobodu vyznání, jež mu zaručuje Listina základních práv a svobod. Zařadil se tak po bok těm, kteří, motivováni politicky, podrobují prověrce jinou ze svobod zaručených tou samou listinou, a to svobodu slova a uměleckého projevu.

Stojí tak proti sobě dva tábory, mezi nimiž probíhá svatá válka. Na jedné straně kulturní obec, znepokojená úžícími se hranicemi beztrestnosti uměleckého vyjádření, na straně druhé věřící, jimž zmíněné scény způsobily opravdovou bolest.

Potíž je v tom, že i když emoce, které umění vyvolává, jsou vždy skutečné, tak to, čím byly vyvolány, skutečné není. Kupujeme-li si beletrii nebo lístek do divadla, uzavíráme určitý typ smlouvy, v níž se uvolujeme akceptovat jiná pravidla než ta, která platí v reálném světě. V tom fi kčním se může vše. Kulturní, historické, duchovní a jiné reálie se stávají symboly, pravda, lež, vzdálenost nebo čas přestávají platit. Snad každý z…