Skok do prázdna

Když se v lednu 1969 v Praze upálil Jan Palach, mnozí Češi věřili, že se promrzlá společnost ještě stále může vrátit k jarnímu tání, které necelý rok předtím prožívala před příjezdem ruských tanků. Věřili tomu i výtvarníci. V Liberci ještě proběhla přehlídka Socha a město, kde Aleš Veselý vystavil sedmimetrový Kaddish ze svařované ocele, který se stal metaforou pro předčasně uzavřený lidský život. Ve Valdštejnské jízdárně se mohla konat výstava současného amerického malířství v čele s Andym Warholem. A ještě v květnu 1969 hlásilo shromáždění zástupců tvůrčích svazů, že „můžeme být umlčeni, nemůžeme však být donuceni k tomu, abychom vyslovili cokoli, co si nemyslíme“.

Jenže to už byl u moci Gustáv Husák a kolo normalizace se nezadržitelně roztočilo. Zanedlouho už bylo vyslovování toho, co si člověk nemyslel, normou. Jako jeden z prvních si to uvědomil Jiří Kolář. Když po Palachově smrti vytvářel poctu statečnému studentovi, složil ji z rozstříhaných pásků černobílé reprodukce Botticelliho Zrození Venuše, která se dala chápat jako symbol invazí ukončeného pražského jara. Přes ni v pravé části nalepil potrhaný plakát s Palachovou tváří a levou část kompozice zaplnila parte jemu blízkých umělců, kteří zemřeli v roce 1968.

Někteří vlastní rukou (Vladimír Boudník, Antonín Tomalík), jiní tragickou nehodou (Jiří Balcar). Pro Koláře každopádně jejich odchod spolu s…