Na pódiu pravdy

Šestého července vzpomínáme upálení Mistra Jana Husa. S Českou Sinfoniettou jsme ten den oslavili Mistra Josepha Haydna na festivalu Smetanova Litomyšl třemi koncerty.

Po snídani se potkáváme cestou z ubytovacích zařízení na cestě do Smetanova domu, je po osmé ráno. Muzikanty poznáte snadno podle různých futrálů na nástroje. Většina se jde rozehrát před celodenním maratonem. Přesně v devět začíná sedačka na první koncert. Nastavíme světla, rozhrneme závěsy, které sálu propůjčují atmosféru maloměstské kobky, otevřeme okna – a hned se nám muzicíruje s větším elánem! Strachujeme se o to, jak se to ranní dostaveníčko mezi festivalovými návštěvníky rozkřiklo, ale když se začínají kolem půl desáté tvořit fronty na schodišti, víme, že to bude dobré. Matiné v deset vyšperkuje trumpetový koncert J. Haydna se sólistou Gáborem Tarkövim, mým bývalým kolegou z Berlínské filharmonie. Pak symfonie Ráno… Dohráváme v radostné atmosféře, tak jsme si to představovali.

Po koncertě oběd v místním restauračním zařízení, v němž se nad orchestrem vznáší lehký česnekový odér, v našich krajích hlavní dochucovadlo. Ve 13.30 druhý, polední koncert. Nejprve precizní a jímavý houslový koncert v podání koncertního mistra Dalibora Karvaye, potom přispěji já troškou do mlýna s energickým, až rockovým horn koncertem. Následuje symfonie Poledne. Zaslouženě sklízíme ovace nyní už takřka vyprodaného sálu. A není to snadné v té akustice. Je to pódium pravdy. Sebemenší intonační zaváhání, nedobré vybalancování zvuku orchestru je slyšet. Zkrátka – Dvořákova síň to není.

Všichni se těšíme na odpočinek v hotelu, ale ouha. Ve čtyři to rozbalila kapela v klášterních zahradách. V 18 hodin nám pak začíná zkouška na večerní koncert na zámeckém nádvoří. Na slavnostní druhou půlku programu přijely čerstvé posily. Upravujeme stage za asistence místních kustodů. Koberec musí pryč, srovnat židle, stupně na pódiu se musí přeskupit. Do toho se stavějí mikrofony a kamery, čas běží. Díky skvělé partě nedochází k žádným excesům, i umělci podávají pomocnou ruku. O pauze skvělé řízky! V 19.55 běžím přes dvůr na besedu s posluchači. Přicházím přesně a – už tak nějak vysmátý. O deváté zahajujeme třetí, večerní koncert. Nejprve symfonie Večer, pak exceluje violoncellista Julian Steckel. Po pauze symfonie Hodiny a konečně Brahms. Jak se říká – „kdo uslyší Brahmse, sedne si a vzdá se“. Už je tma, počasí nám přálo, nebylo příliš vedro, vítr nefoukal.

Po zhruba šesti až sedmi hodinách s nástroji v ruce se těšíme na pokoncertní posezení u piva a grilu na místě – ještě otevřeném – přátelském k muzikantům po představeních. Před půlnocí dostávám první zprávu, že to nebude tak snadné. Někteří hráči už na ono sportoviště dorazili, je ale zavřeno. Vždyť jsme byli domluveni, že nám ogrilují a načepují vše, co je třeba! Vzniklá situace naše plány nezastaví, prokousali jsme se už z horší šlamastyky. První motorizovaná hlídka hornistů doráží na benzinku směrem Svitavy. Mají pauzu a zavřeno, otevírají až ve čtvrt na jednu. Nevadí, chvilku počkají. Před jednou jsou zpátky. Nakoupili chlazené plechovky piva, bagety s krokodýlem, víno. Party bude! Celý orchestr propukne v jásot, s ním i všichni sólisté a já, dirigent. Sedíme na lavicích na hřišti, pod halogenem, který osvětluje mříž s nápisem Dnes otevřeno. Rozproudí se rozhovor: To bylo not, to bylo krásy! Zvládli jsme to. Konec sezony, jak se patří. Už šest let na tobě, milý festivale, hrajeme, a díky za ně! Těšíme se příště.

Radek Baborák,

dirigent a hornista, spoluzakladatel orchestru Česká Sinfonietta