Jaké knihy máme číst?

Český čtenář má být podle rozšířené představy druhem na vyhynutí, ale není. Více než my čtou v Evropě už jen Skandinávci a Britové, v nejbližším okolí jsme bezkonkurenčně největší knihomolové. Vydavatelství chrlí čím dál více titulů a z knižních veletrhů se stala událost, kam se hrnou davy. Na rozdíl od řady evropských sousedů stále máme doma velké knihovny (v průměru téměř tři stovky svazků) a považujeme si jich natolik, že se je zdráháme vyhodit.

Knihy rádi dáváme jako dárek, a přestože počty výpůjček klesají, pořád chodíme do veřejných knihoven víc, než je zvykem v jiných zemích. Od knih nás neodvádí ani internet – lidé pravidelně pobývající na sítích jsou zároveň velcí čtenáři. Stále více čteme „globálně“, tedy celosvětové bestsellery, ale i „lokálně“, čili knihy o regionu, kde žijeme. I když čísla o prodejích a velikosti domácích knihoven nutně nevypovídají o čtení: Japonci hromadění knih bez jejich čtení už před sto lety pojmenovali tsundoku, čeští literární vědci tomu říkají regalomanie. Ale knihy, které z regálu skutečně vezmeme, pak rádi čteme hlavně v posteli. A zdá se, že jich není málo.

Přesto nám tu dnes cosi chybí – všeobecná shoda, co by každý čtenář a čtenářka, kterých je mimochodem převaha, měli přečíst z české literatury, aby znali nejdůležitější díla a mohli se napojit na historii i současnost české kultury. Oficiální doporučení i cenzura jsou pryč, knižní trh naopak pořád roste a zorientovat se je čím dál těžší. Měl by…