Erik Tabery: Opuštěná společnost (česká společnost nemohla dostat ke stoletému výročí republiky lepší a smutnější dárek)
William Styron: Sofiina volba (zpráva o lidské krutosti)
Ludvík Vaculík: Český snář (upřímné svědectví o dobrém člověku v mizerné době)
Frank McCourt: Andělin popel (humor, kde byste ho nečekali)
Karel Poláček: Bylo nás pět (než se zařadil do židovského transportu, napsal veselou knížku, kterou nepřestávám milovat)
William Styron: Sofiina volba (zpráva o lidské krutosti)
Ludvík Vaculík: Český snář (upřímné svědectví o dobrém člověku v mizerné době)
Frank McCourt: Andělin popel (humor, kde byste ho nečekali)
Karel Poláček: Bylo nás pět (než se zařadil do židovského transportu, napsal veselou knížku, kterou nepřestávám milovat)
Snažím se odpověď uchopit v nejširším slova smyslu a skromně navrhuji sedm statečných:
Josef Lada: O Mikešovi. Příběhy kocourka, který mluvil – smysluplný začátek vlastního přístupu k četbě.
Karel Hynek Mácha: Máj (1836) – prokousat se jím dobrovolně znamená objevit základ české poezie.
Karel Konrád: Dinah – rozkoš z psaní.
Josef Čapek: Stín kapradiny – najít tak někoho, kdo se knize aspoň přiblížil.
František Hrubín: Lešanské jesličky – beznaděj, naděje a hrůzy i radosti života.
Jaroslav Putík: Muž s břitvou – esence a pokračování toho, co u nás nastolili Poláček i Hrabal.
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – někteří si ten kolos dávkují pravidelně, někteří to zkusí přečíst jednou za život, někteří se pohybují na tenkém ledě se škobrtavou znalostí prvního dílu a filmové adaptace.
Josef Lada: O Mikešovi. Příběhy kocourka, který mluvil – smysluplný začátek vlastního přístupu k četbě.
Karel Hynek Mácha: Máj (1836) – prokousat se jím dobrovolně znamená objevit základ české poezie.
Karel Konrád: Dinah – rozkoš z psaní.
Josef Čapek: Stín kapradiny – najít tak někoho, kdo se knize aspoň přiblížil.
František Hrubín: Lešanské jesličky – beznaděj, naděje a hrůzy i radosti života.
Jaroslav Putík: Muž s břitvou – esence a pokračování toho, co u nás nastolili Poláček i Hrabal.
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – někteří si ten kolos dávkují pravidelně, někteří to zkusí přečíst jednou za život, někteří se pohybují na tenkém ledě se škobrtavou znalostí prvního dílu a filmové adaptace.
↓ INZERCE
Co se týče předválečné literatury, těžko vybrat, co je z dnešního pohledu stále vhodné přečíst, nad tím bych musela déle přemýšlet, určitě ale Osudy dobrého vojáka Švejka. Z poválečné cokoli od Hrabala a cokoli od Fukse. Vaculíkův Český snář, Tučkové Žítkovské bohyně, Urbanův Hastrman, Topolova novela Chladnou zemí. Zapomněla jsem na poezii – cokoli od Seiferta, Holana a Skácela.
Pojmeme-li literaturu jako nástroj k hlubšímu vnímání světa, pak těchto sedm, vždy s „ideální“ životní situací:
Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha (aby spatřil, jak panoptikální je svět, kde vládnou city a hormony)
Milan Kundera: Žert (aby se smířil, že nejsme schopni nevytvářet si o sobě iluze)
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (aby vystřízlivěl z víry, že světu lze vtisknout smysl)
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (aby se utvrdil ve smířlivé rezignaci, že kolem nás je pořád jedno a totéž)
Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí (aby uvěřil, že rozpad světa nemusí vést k rozpadu našeho „já“)
Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (aby si uvědomil magickou sílu kontinuity)
Božena Němcová: Babička (aby ocenil, jak pracná a křehká je stavba idyly)
Ladislav Klíma: Utrpení knížete Sternenhocha (aby spatřil, jak panoptikální je svět, kde vládnou city a hormony)
Milan Kundera: Žert (aby se smířil, že nejsme schopni nevytvářet si o sobě iluze)
Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (aby vystřízlivěl z víry, že světu lze vtisknout smysl)
Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (aby se utvrdil ve smířlivé rezignaci, že kolem nás je pořád jedno a totéž)
Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí (aby uvěřil, že rozpad světa nemusí vést k rozpadu našeho „já“)
Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota (aby si uvědomil magickou sílu kontinuity)
Božena Němcová: Babička (aby ocenil, jak pracná a křehká je stavba idyly)
Protože to zásadní se ví, případně to vždycky někdo připomene, povím něco jiného. Taky proto, že kánon z velkých děl je nepravděpodobný a děravý jako skákání po balvanech, zatímco většina chůze se odehrává po oblázkách. Malé formy se mi zdají v české literatuře přesvědčivější, proto bych při nich v jejím ohledávání zůstala. Všechna sociálně-existenciální dramata shrnuji povídkovou sbírkou Jana Balabána Možná že odcházíme. Abychom prózu ještě pevněji rozkročili mezi životní vertikálu a horizontálu dějin, podepřela bych povídkami Jana Čepa a Jana Zábrany (obojí Povídky). Bez poezie je jakékoli mluvení o literatuře nemožné, ovšem pro ty, kdo ji zatím nejsou zvyklí číst, bych pro začátek vylovila pár tenkých svazků básnických próz, čtivých, křehkých, ukrutně přesných. Co třeba famózní šedesátolétové Mariášky Karla Šiktance a k nim současný Zlodějíček Petra Borkovce? Z poezie lobbuji doplnit čítankové znalosti aspoň o Darmata Petra Hrušky. Abychom vnesli do četby víc kontextu českých dějin, nechala bych místo Škvoreckého opusů zakvílet jeho drobný Bassaxofon a mezi memoáry a vší (auto)biografickou literaturou volím překvapivě úsporné, decentní, ale o to naléhavější paměti Vrstvami Staši Fleischmannové. A protože se žádný kánon neobejde bez metafyziky, přidávám Můj medvěd Flóra Daisy Mrázkové. Pokud toužíte po publicistice, čtěte Milenu Jesenskou. Pokud toužíte po publicistice s velkým příběhem, čtěte zároveň o Mileně Jesenské. A neopomenout hranice. Hltat Manna, Stiftera, Kafku nebo třeba Juli Zeh s tím, že jde o literaturu natolik těsného sousedství, až vlastně naši. A přesto v češtině nevznikla, ani by vzniknout nemohla. Plní tak ve všech významech funkci hranice, která se dotýká, dává tvar, ale pevně odděluje.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
Arthur C. Brooks, The Atlantic•20. 11. 2024