Staré město

Sníh

Na hradby, růže, zdupané trávníky, pobořené zdi a děravý asfalt padá sníh. Tiše, klidně, měkce. Jako v pohádce, na filmovém plátně, na fotografii nebo v divadelních kulisách. Cožpak v tomhle ročním období tady sněží, na podzim, ještě než zvadnou růže?

Léta jsou tu horká, suchá, zimy mírné, deštivé… Ne, ne, takové je středomořské podnebí, nikoli zdejší. Vidíš, nepamatuješ si to. Teď je zdejší kraj blíž, tehdy byl daleko, hrozně daleko. Je známý svými vředy, štíry a melouny. A také zbojníky.

Tam v dálce je vesnice, naše vesnice. I když tam nepůjdeme a neuvidíme ji, stejně bude naše. Skládali jsme o ní verše, zpívali písničky. Na besídkách k 23. dubnu jsme v národních krojích, v šalvarech, vyšívaných vestách a šátcích, tancovali kolové lidové tance.

 Neznalas zdejší jazyk, lidi ani hradby… Nevědělas, že jsou nejvyšší po čínské zdi, že obklopují ohromné město, mají osmdesát dva věží, čtyři brány, srdcovité vstupy ke schodům stoupajícím na cimbuří, že se při pohledu z ptačí perspektivy podobají velikánské rybě… Nevědělas, že tady tluče srdce města.

Když jsem poprvé přijela do města, bylo jaro. Je to tak pětačtyřicet let. Město se ničím nevyznačovalo: pobořené hradby, mešity a ulice byly zanedbané, šedivé. Slýchala jsem, že kdysi to bylo město básníků a vzdělanců, vycházely tam literární časopisy, básně, byli i takoví, kdo městu říkali Paříž regionu. Kdepak Paříž, zhrozila jsem se. Město mě neoslovilo, do jeho duše jsem…