Spadl z oblaků
Přední britský sochař Antony Gormley vystavuje v Anežském klášteře
Kdyby to bylo na mně, tak bych to víc rozprostřel do prostoru,“ obchází Antony Gormley svou sochu na podlaze románsko-gotického kostela svatého Františka v pražském Anežském klášteře a pak s pobaveným úsměvem dodá: „Jenže oni to tu přilepili k zemi.“ Ono dílo se jmenuje Sum podle latinského „jsem“ – a představuje ležící lidskou postavu složenou z mnoha litinových mnohostěnů. Některé z nich jsou od těla oddělené a nacházejí se opodál; jako by se tu kdosi zřítil z nebes a nárazem se roztříštil na kusy.
V sedmašedesáti letech působí Gormley mladistvým dojmem. V jeho vyjadřování sice převládá akademický jazyk, ale samy jeho sochy jsou ihned srozumitelné a k divákům vstřícné. Právě proto jsou populární a Gormley je hvězdou oboru. Spolu s Anishem Kapoorem patří ke komerčně neúspěšnějším britským sochařům – a když deník The Telegraph před deseti lety sestavoval žebříček stovky nejvlivnějších lidí v britském umění, umístil Gormleyho na čtvrté místo jako vůbec nejvýše figurujícího výtvarníka.
Před ním byli jen ředitelé institucí nebo mecenáši a Gormley si tu poctu vysloužil za to, že jeho dílo je snadno uchopitelné, a přitom není bombastické, je humanistické, a přitom ne sentimentální. Navíc se mu podařilo vrátit do sochařství 21. století figuru a téma lidského těla, které se z něj vytratilo. Různé podoby tělesnosti zachycují i všechny tři kusy, které jsou v Anežském klášteře k vidění do půle října.
„Gotická náboženská architektura směřuje k výšinám a převyšuje…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu