Quo vadis, země moje?

My Turci se už léta holedbáme tím, že naše země je mostem mezi Východem a Západem. Mostem nejen v geografickém, ale ještě daleko více v kulturním slova smyslu. V této metafoře, kterou neustále opakujeme, aniž bychom se nad ní hlouběji zamysleli, je skryta skutečnost, že se jednoznačně nepovažujeme ani za ty z Východu, ani ty ze Západu. Domníváme se, že to značí naši přináležitost k oběma stranám a že naše pozice je tím výjimečná.

Zajímavé na tom je, že lze snadno nalézt bezpočet příkladů, které dokazují pravdivost obou tvrzení – žijeme jak na Západě, tak na Východě a současně nežijeme ani na Západě, ani na Východě. Skutečnost, kterou bychom měli přijmout, je přitom jednoduchá: tak jako v Turecku existují generace, které přijaly západní kulturu i způsob života, žijí zde i lidé, pro něž je cestou kultura a životní styl náležející Východu. Na druhou stranu to ale zase tak jednoduché není: převážnou většinu občanů Turecké republiky tvoří ti, kdo v různém poměru přijali zvláštnosti jedné či druhé kultury. Když to zkrátím, nic takového jako typický obyvatel Turecka neexistuje. Vyskytuje se zde nekonečné množství jeho variant.

Samozřejmě se najdou lidé, kteří prohlašují, že existuje „typický“, „národní“ nebo „zdejší“ způsob života Turků. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že „zdejší“ způsob života vedou především věřící a konzervativní části obyvatelstva. Nicméně, jak jsem již uvedl, za „zdejší“ se dá považovat mnohé; skutečně typický a místní je pouze způsob života s různým…