Nová sexuální revoluce

Něco se děje. A má to být buď fantastické osvobození jedněch, nebo uvržení druhých do nejistoty a strachu. Anebo obojí. Jeden pohled říká, že vyostřená debata o sexuálním násilí a obtěžování reprezentovaná necelý rok globálním hnutím #MeToo ovlivní normální mezilidské vztahy a sex. A že dopady bude mít zejména na muže, kteří se ocitají v nejistotě, co si vlastně mohou v posteli i mimo ni k ženám dovolit. Ten druhý oznamuje novou fázi sexuální revoluce, v níž dochází k definitivnímu naplnění práva žen říci nahlas, co opravdu chtějí.

Bez pevných hranic

„Oba scénáře vývoje jsou pravdivé,“ shrnuje situaci Martin Fafejta, sociolog z Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci a autor knihy Sexualita a sexuální identita (vyšla v roce 2016 a je jednou z prvních tuzemských publikací zkoumajících sexualitu ze sociologického hlediska). „A nesouvisí to nutně s hnutím #MeToo. Oba trendy ve společnosti pozorujeme už delší dobu.“

Když začneme u nejistoty a zmatení: potvrzují je psychoterapeuti a sexuologové, jimž se s obavami a pocity podobného typu svěřují klienti. „Jsou nejistí, někteří se vyloženě žen bojí,“ říká pražský terapeut a psycholog Michal Petr, zároveň však upozorňuje, že tato nejistota zasahuje i ženy. „Ani ženy často nevědí, jak se mají chovat.“ Vlastním výzkumem tohle dokládá například socioložka z Hebrejské univerzity Eva Illouz v knize z roku 2012 Why Love Hurts: A Sociological Explanation (Proč láska bolí: sociologické vysvětlení), podle níž roste počet mužů i žen, kteří nevědí, jak se odpovídajícím způsobem chovat v situacích, které byly dříve jasně vymezeny a jednotlivé role v nich byly jasně dány. Jak říká v knize jeden z respondentů, čtyřicátník žijící v Londýně: „Všichni muži, které znám, se žen bojí, protože není jasné, jaká jsou pravidla.“

Pocit nejistoty obou pohlaví vyplývá zejména z faktu, že se v posledních několika desítkách let zcela proměnila pravidla pro navazování vztahů, jak mají vztahy vypadat, i pro to, jak má vypadat sex. Jak píše francouzský filozof Michel Foucault ve slavných Dějinách sexuality vydaných postupně mezi lety 1976–1984 (poslední, čtvrtý díl vyšel posmrtně až letos), novodobé vnímání sexuality od 18. století zásadně ovlivňovalo nastupující měšťanstvo, které – aby ukázalo morální nadřazenost vůči šlechtě – stvořilo obraz ideální sexuality odlišující se od „zdegenerovaných“ a prostopášných vyšších kruhů.

V tomto ideálu neměly místo formy sexuality, které nevedly k reprodukci. Ty sice odmítala už církev, podle Fafejty ale „neměla schopnost a vůli potlačovat je v praxi“. Řady vnějších autorit určujících, co je v sexu správné a co ne, pak rozšířila ve stejné době věda, která do značné míry zachovala důraz na reprodukční funkci sexu – jako škodlivá byla dlouho líčena a trestána třeba masturbace a klitoris vědce dlouho nezajímal právě proto, že neměl žádnou zjevnou funkci při početí dítěte.

Tyto zákonitosti rozbořila šedesátá léta minulého století, během nichž padlo – také díky příchodu antikoncepční pilulky, kterou mimochodem vybojovaly aktivistky za ženská práva – základní vymezení sexu coby činnosti nutně vedoucí k rozmnožování. Stará pravidla však nenahradila univerzální pravidla nová. Takže sice víme, že můžeme mít sex před manželstvím i mimo něj, jak často chceme a ne nutně jen za účelem plození potomků, ale všeobecně sdílený jasně daný „návod“ nemáme. Věc komplikují další změny ve společnosti: třeba posuny sexuální identity, v níž třeba muži mají intimní styky s jinými muži, ale zároveň sami sebe nepovažují za homosexuální. Dalším prvkem jsou proměny definice nevěry či monogamie (a zároveň všichni tušíme, že tradiční pravidla přestávají platit i u dalších společenských rolí, třeba rodičovských).

Výsledkem je „demokratizace“ sexu, která sice přináší více individuální svobody, ale zároveň je vše mnohem nejasnější a náročnější. „Každý pár si musí vytvořit vlastní verzi,“ říká Martin Fafejta. „Pravidla si tvoříme sami, a proto tápeme,“ souhlasí terapeut Michal Petr. A aby to nebylo málo komplikované, i individuální párová pravidla se v dlouhodobých vztazích mohou měnit v čase a u nové partnerky či partnera může být zase všechno jinak. Při samotné tvorbě těchto pravidel se v nás perou nejrůznější vlivy: ačkoli se vliv vnějších autorit oslabil, pořád máme pod kůží tradiční představy o tom, jak by se kdo v určitých situacích chovat měl, na straně druhé se více řídíme vlastními pocity a preferencemi, které těmto scénářům neodpovídají. Na otázku, jak se tedy zorientovat ve složitých a nepřehledných časech, ovšem existuje vcelku jednoduchá, univerzální odpověď.