Nesnesitelná trýzeň

Byli jsme tři literární postavy, které čekaly, až o nich autor napíše: Notář, Mladík a já.

Ačkoli k tomu ještě nedošlo, tušili jsme, že se staneme hrdiny stejné povídky, a snažili se odhadnout, jaký vzájemný vztah nám autor přisoudí. Dosud však nebyla napsána jediná věta, která by nás dala dohromady.

Naše povídka zatím neměla pevné obrysy, autor o ní pořád jen přemýšlel. Nebylo jasné, jakou úlohu budeme hrát, co budeme dělat, dokonce ani to, zda v povídce vůbec budeme figurovat. Naše postavy nebyly natolik propracované, aby bylo možné vytvořit souvislost mezi autorovými úvahami a naší existencí. Věděli jsme toho o sobě jen velice málo. Jako dosud nenapsané postavy jsme jen tak bezcílně bloumali nereálným světem literárních hrdinů. Byli jsme plní napjatého očekávání, cítili jsme se osamělí.

Náš autor si občas udělal několik poznámek, což nás nesmírně vzrušovalo, neboť jsme si mysleli, že to souvisí s naší povídkou. Plnicím perem s černým inkoustem načmáral pár vět na makulaturu, pak to všechno zmačkal, zahodil a nás uvrhl do hluboké nevědomosti. Nedalo se ovšem říct, že by se námi zabýval dlouho, že by našemu zhmotnění věnoval velkou část svého času. Notářem se sice občas zabýval, na mě a Mladíka však zapomínal. Zvlášť o mně dosud nenapsal jediné slovo. Mé naděje, že vůbec vzniknu, se tak postupně rozplývaly.

Jelikož jsem se dosud neskamarádila s ostatními postavami povídky, upírala jsem veškerou pozornost na autora. Vědomí, že má…