Kdybych byla ženou opilce…
…za deštivé noci bych seděla na krajíčku židle u okna, slyšela bych všelijaké melodie vyluzované vodou v okapu a čekala na svého zpropadeného manžela, když by se ozvalo horečné zabušení klepadlem na dveře.
„Sousedko, ten váš leží na zemi dole v parku…“
„Díky,“ odpověděla bych, „dobře že jste mi dal vědět!“
Takovýhle by byl můj úděl, co naplat. Uvázala bych si na hlavu šátek, který jsem si koupila v Burské tržnici, takový ten neklouzavý, a vrhla bych se na ulici. Protože bych už na to byla zvyklá, šla bych v dešti pomaloučku, jako ženské, které už nic nepřekvapí; přitom bych třeba byla mladičká a krásná, sousedi by mě litovali, chudák, ta má ale mizerný osud!; no tak, pomozme si trochu fantazií, třeba bych se před svatbou stala Miss Ayvalıku, to by moje trápení v očích přátel a známých jenom násobilo.
Oči, co by se zpod pouliční lampy snažily rozeznat park, by nakonec spatřily mého všiváka manžela, jak se válí za lavičkou. Zatímco bych se snažila popadnout pod paží toho mého ochlastu, co obrážel bary a hospody ve vzdušné košili, ačkoli už zima dávno zaklepala na dveře, a zvednout ho ze země, horem dolem bych ho proklínala. Sukně a vesta by se mi špinily od prachu a bahna, po obličeji by mi stékaly proudy vody a on by mě z místa, kde se válel, odstrkával:
„Jdi pryč, Sevdo, nech mě chvíli spát…“
Jak by to řekl, nechala bych ho ležet, kde byl, a šla bych k sousedovi, co u mě předtím bušil na dveře, zase…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
