Dopisy

Kdyby Rakouska nebylo…

Respekt 24/2018

Ráda bych upozornila, že ve velmi zajímavém článku Jana Adamce o bouřlivém roce 1848 chybí jeden „detail“. V březnu 1849 přestal platit také tzv. familiantský zákon, který od roku 1726 v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dovoloval jen nejstaršímu synovi založit rodinu a mít děti a jehož cílem bylo omezit počet Židů žijících v zemích Českého království na přesně stanovené počty. Umožnil také Židům volné stěhování, což vedlo k velké vlně židovské migrace do českých měst a mimo jiné i ke vzniku Spolku českých akademiků Židů. Ti pocházeli většinou z českého venkova, kde křesťané a Židé žili spíš v kooperaci než v nepřátelství, protože se vzájemně potřebovali: sedláci produkovali to, co Židé prodávali. Mezi tyto židovské migranty patřil i otec Franze Kafky Herman, který pocházel z nefamiliantské části rodiny Kafkovy z Oseka a také jeho rodiče Jakob Kafka a Franziska Platowski žili až do roku 1849 „pod nůší“, jak se říkalo nelegálním manželstvím druhorozených. Jak o tom píše Vojtěch Rakous, vyvolala neúčinnost familiantského zákona v roce 1849 euforickou vlnu radosti a svateb párů, které spolu často „pod nůší“ prožily léta.

Alena Wagnerová

Vzpoura v hodině dějepisu

Respekt 25/2018

Velice vítám mediální aktivity na podporu výuky moderních dějin na českých školách (nejen Respekt, ale například i Lidové noviny). Nízké povědomí, které mají dnešní studenti o životě svých rodičů či prarodičů a historických okolnostech, jež v době nedávné předurčily i jejich vlastní životy, není dobrou vizitkou našeho školství. Proč to však má odnést zrovna pravěk? Je opravdu řešením přestat o něm učit, jak to navrhuje jeden z kladných hrdinů článku o hodinách dějepisu – aktivní a pro obor jistě zapálený gymnaziální učitel Radek Aubrecht? Podle mého názoru je ořezávání dějin, ať již z jedné či druhé strany, nepřijatelné. Pro správnou interpretaci (i moderních) dějin se totiž neobejdeme bez kontextu. Když obrozenci a jejich pokračovatelé konstruovali soudobý národ, obraceli se nezřídka do předhistorických dob, aby tak doložili jeho starobylost a potažmo i právo na existenci. Když nacisté nasměrovali svoje pancéřové divize na východ, zaklínali se přirozeným právem na nově dobytá území, neboť jejich předkové zde údajně žili už od pravěku. Když Sověti táhli Evropou v opačném směru, šli prý jen ve stopách starých Slovanů, kteří na konci stěhování národů osídlili polovinu Evropy.

Různé ideologie 20. století si s oblibou politicky instrumentalizovaly nejstarší (pra)dějiny. Vytěsníme-li dnes jejich výuku z našich osnov, nepřestanou existovat, jen ztratíme možnost ovlivnit jejich výklad a tím i spoluvytvářet emocemi nabitý mýtus počátku.

Nepochybuji o tom, že se dějepis často vyučuje nezáživným a nudným způsobem. Ale právě výuka archeologie, kterou mají mnozí spojenou s akčními atributy klobouku a biče filmového hrdiny, může vtáhnout studenty do debaty o řadě palčivých problémů současného světa – archeologie spolu s genetikou přináší v poslední době mnoho zásadních poznatků o masivních migracích lidí, které formovaly náš kontinent v uplynulých epochách. Ukazuje, jak se naši předci museli už od pravěku vyrovnávat se změnami klimatu a jiných přírodních faktorů. Archeologie pomáhá vytvářet pozitivní vztah a odpovědnost k naší kulturní krajině, která je zaplněna pozůstatky sídlišť i pohřebišť nejen našich předků, ale i lidí, kteří s námi nemají vůbec nic společného, až na to, že zde před stovkami, tisíci a desetitisíci lety žili a zušlechťovali zemi, již máme nyní přechodně v užívání my. Myslím, že by byla škoda přijít o takový dějepis jenom proto, že někteří učitelé mají „alergii“ na pravěk a neumějí si zorganizovat výuku tak, aby se tam vešly nejen moderní dějiny, ale i pravěk.

Jiří Macháček, profesor archeologie, Brno