Hodný člověk

Jsem hodný člověk. Rád pomohu mamince s kočárkem do tramvaje, uvolním v autobusu místo staré paní, kupuji pravidelně Nový prostor, ba i pouličnímu hudebníkovi vložím do klobouku dvacetikorunu. Také čtu ráno denní tisk, zejména ty články o krizi mužství. Muži dneška jsou bábovky, pribináčci, neschopní slaboši bez názoru, píše autorka, co nevyjdou ven bez kloktadla, záložního padáku a deštníku a nikdy nechodí bosi.

Ve škole první dopolední přednáška a za léta naučený reflex – vypnout okolí, vypnout svět, položit se do řeči zcela, mluvit, jako by to bylo poslední, co mohu studentům v životě říct, dirigent prý po koncertě ztratí tři kila, nevážím se, ale je mi taky tak, čísla a údaje mám naučené jak metalové rify a říkám je rychle a vztekle.

Pracovní povinnosti a pak úprk do gymu na krav magu… Jaká radost, vybít se z napětí dne, vykopat se a do boxovacího pytle vložit údery s myšlenkou na celý den, hák hák, zvedák hák. Tys musel snídat testosteron, směje se mi pak trenér a bum, poslední rána a sprcha.

Na podvečerní přednášce mluví slavná psycholožka. Ženy dokázaly dobře zpracovat svého anima, uvádí, takže jsou na výši věcí, zatímco muži nezvládli zpracovat svou animu, a tak jsou o úroveň níže a nedosahují na úroveň žen. Proto to napětí, ženy jsou výše a muži níže.

Úplně večer dohodnutý panák. Se slečnou, co je svobodná, a řečeno jazykem současného světa, atraktivní. Jakousi drobnost jsem pro ni udělal. „Jsi hodný,“ děkuje mi. „To je to nejhorší, co můžeš chlapovi…