Dopisy

Nejen země, ale i tohle město je naše

Respekt 22/2018

Město lze řídit direktivně – autoritářsky –, nebo pro lidi. Například když si vyšlapou cestičku, protože tudy všichni chodívají, je možnost cestičku vydláždit, aby nechodili bahnem, dát okolo květiny, lavičky. Druhou možností je cestu zahradit a pod pokutou zakázat vstup. Signální plán (kdy a jak dlouho na křižovatce svítí zelená a červená) je nastaven tak, aby při příjezdu tramvaje chodcům naskočila zelená. Nebo je signální plán nastaven pro auta, která sviští okolo a chodci počítají, kolik spojů jim ujelo (2, 3, 4…), a pak prostě skočí do jízdní dráhy a utíkají na tramvaj.

Zastáncem Města pro lidi je dánský architekt Jan Gehl. Jeho tým pozvala primátorka Prahy za ANO, které vše zařídí, aby poradil, jak humanizovat magistrálu. Zároveň se konalo seznámení veřejnosti s Radlickou radiálou – děsivou stavbou, která zničí část Prahy, aby natáhla auta ze středních Čech a ta projela Prahou rychleji než dříve. Zbylé obytné budovy Jinonic, Radlic a Stodůlek se „ochrání“ protihlukovou zdí šest metrů vysokou.

Za dvacet let pozveme tým architekta Gehla, aby nám poradil s humanizací Radlické radiály.

ing. arch. Kateřina Adámková, Praha

Děkuji za text. Líbí se mi, že se Praha snaží některé příliš rušné a v podstatě neobyvatelné ulice zlidštit, dopravu v nich zpomalit a třeba omezit, neboť pravdu má pravidlo, na něž upozorňuje i Jan Gehl – aut do ulice přijede tolik, kolik jich tam pustíte.

Aktuálně prožívám proměnu jedné pražské ulice v Lužinách, příjemné (donedávna), dobře obyvatelné a plné zeleně (donedávna). Ulice, v níž všechny domy byly dokončeny před více než třiceti lety a nejsou v ní volné parcely na stavbu dalších. Ulice se zeleným středním pruhem, dvěma silničními pruhy pro směr tam a dvěma pro směr zpět, po stranách s parkovišti pro kolmá stání a dostatkem místa na stání šikmá, ulice, která není průjezdná, na jejím konci se musí auta vrátit na otočce. Ulice, přes kterou se chodí do školky, na metro, do obchodu. Před Velikonocemi do ní najela těžká technika. Napřed vykácela stromy na jedné straně středního pruhu, další den na druhé, dohromady více než čtyřicet stromů, které si tu rostly dvacet až třicet let. A ve stejnou dobu jsme se všichni z místních novin dozvěděli, že v ulici se bude zvyšovat počet parkovacích stání o 59. Že by to muselo být zrovna tolik, tím si vůbec nejsem jista – a že by to muselo být jen cestou rozšíření vyasfaltované plochy a zrušení velké části středního zeleného pásu, tak to vím jistě, že tak by to být nemuselo.

Po dvou měsících práce je hotová asi necelá třetina ulice, která se změnila v rozlehlé parkoviště bez středního pásu s tím, že vlastně je ta ulice teď širší než nedaleká okružní, po níž jezdí městská hromadná doprava. A ukazuje se, že proti takovému počínání není obrany. Schválilo to zastupitelstvo městské části. Že to nedali k potřebnému vyjádření všem majitelům domů v ulici, to je netrápí. Ba spíš o tom lžou. Mám obavy, že naše město, tedy Praha, přestává být tak úplně naše.

ing. arch. Radomíra Sedláková, Praha

Svět se zbláznil

Respekt 23/2018

Deprese mám taky jako prase, tedy deprase. Léčím se antidepresivy, po nich jsem tlustá jako prase. Kreslím si tyto obrázky, píšu k nim básničky. Je mi při tom dobře. Jsem taky jako paní Kateřina z článku. Pozdravujte ji. Posílám ještě nářek anděla strážného. Ale to o mně není.

Marie

Pro zjednodušení života

Respekt 23/2018

Recenze Mohnovy Nacistické kulturní politiky v Protektorátu vyžaduje určitou opravu, řada aspektů nacistické represe vůči české kultuře v knize chybí. Například: Likvidací tělocvičných jednot Sokola v dubnu 1941 zaniklo na pět set ochotnických loutkových divadel, byl zakázán také časopis Loutková scéna (viz J. Malík, E. Kolár: Loutkové divadlo v Československu, Orbis 1970, s. 24). Se zákazem Sokola zaniklo také přes tisíc ochotnických divadel (viz Dějiny českého divadla IV, s. 440). Rostoucí návštěvnost kin v letech 1941–1944 nevyplývala toho, že publikum by bylo získáno pro nacistickou kulturní politiku, ale z toho, že zmizely jiné formy zábavy.

V okupovaném Polsku odbojové organizace letáky vyzývaly k bojkotu kin; upozorňovaly, že výnos z provozu kin slouží k financování Hitlerovy válečné mašinerie, přesto lidé kina navštěvovali, i za nejhorších okolností se chtěli trochu bavit. Nikdo v Polsku ovšem to nevykládá jako úspěch nacistické kulturní politiky.

PhDr. Jaroslav Bouček, CSc., historik

Styl

Respekt 23/2018

Pozastavila jsem se nad citátem vytrženém z kontextu kurátorek McNamara/Farrell benátského bienále architektury o tom, že se jako ženy necítí diskriminované v profesi. Jsou to přitom teprve druhé kurátorky ve třicetileté existenci bienále. Jako historička architektury, která problematiku sleduje, vím, že bienále bylo naopak zahájeno protestem skupiny světových žen-architektek, které vydaly manifest „Voices of Women“ proti diskriminaci žen a za rovný přístup v profesi: „We as Voices of Women are building conversations and taking actions to raise awareness to combat pervasive prejudices and disrespectful behaviour that appears to be systemic in our culture and discipline.“ Uvedený citát kurátorek by bylo nutné uvést do „vroucího“ kontextu.

Helena Doudová