Nečekaná podoba krásy

Na výstřely z posunujících se ruských tanků odpovídala zákeřná střelba nacistů, poschovávaných na střechách domů. Josefovo černé krycí plátno, připravené na jeho hlavě pro prvý snímek, zbělalo v několika vteřinách zvířenými oblaky prachu, z nichž se ozýval jeho hlas: ‚Už to mám v mý bouchačce, teď ať si střílej.‘ Rychle jsem Josefa strhl do brány barokního paláce, aby odtud trochu krytý pokračoval ve své práci. Teprve teď měl čas všimnout si krve tekoucí z mé hlavy, zasažené padajícím zdivem.“

Tak před dlouhými dekádami vzpomínal výtvarník Vladimír Fuka na květen 1945, který během pražského povstání strávil v učňovských službách u fotografa Josefa Sudka. Historka zněla až neuvěřitelně odvážně. Jak známo, Sudek při práci používal těžkou velkoformátovou kameru na dřevěném stativu, přičemž ho v pohybu v nebezpečných ulicích sužovaných nepřehlednou střelbou musel navíc omezovat fakt, že měl jen jednu ruku – o tu druhou přišel za první světové války. Aniž bychom chtěli světoznámému fotografovi ubírat na statečnosti, je nutné říci, že Fuka si příběh očividně vybájil.

Bezpečně to můžeme konstatovat díky výstavě Josef Sudek: Topografie sutin, která minulý týden začala v Domě fotografie Galerie hl. města Prahy. Vůbec poprvé jsou zde veřejně prezentovány Sudkovy práce, v nichž zdokumentoval válečné škody v pražských ulicích. Dosud se ukrývaly v archivech, často jen v…