Prezident jako my

Od sjezdu z pražské dálnice je to necelou půlhodinu jízdy. Zvlněnou krajinou Vysočiny mezi lesy a loukami, na které se první lednový týden snášejí kapky deště, obcemi s opravenými domy, Humpolcem kolem průmyslových zón, do nichž tu majitelé marně shánějí v okolí pracovní sílu, až k návsi s upravenou kapličkou. Uprostřed všedního dne tady není ani živáčka. Návsí prochází jen pošťačka, která vhazuje do schránek lístky k prezidentské volbě. Díky minulým volbám na Hrad se ani ne osmdesátihlavá obec Proseč stala na chvíli známou českou vsí, ukázalo se totiž, že se v jednom ohledu z průměrných ukazatelů země a poklidné umírněnosti kraje hodně vymyká: až na jednoho občana tu všichni volili Miloše Zemana a s výsledkem 98,18 procenta se stali nejzemanovštější obcí v zemi. Fanoušci Zemana koncentrovaní patnáct kilometrů od geografického středu země se právě teď znovu chystají na hradní zteč.

Víme o sobě

Nejoblíbenějším občanem v Proseči je momentálně sedmašedesátiletý Josef Jandejsek. Alespoň soudě podle výsledků voleb, v nichž se před třemi lety stal starostou. Dnes v malé kanceláři v obecním úřadu sedí nad papíry i se svým zástupcem, místostarostou Vladimírem Veletou. Čekají tady u práce na čas, kdy na náves dorazí speciálně vypravený autobus a odveze je spolu s dalšími sousedy do vedlejšího Kaliště na poslední rozloučení v kostele s nejstarším občanem Proseče, který nedávno zemřel.

Starosta vyřizuje telefonicky objednávku nového křovinořezu pro obec, na plochu počítače mu vyskakují z integrovaného informačního systému novinky z kraje, teď zrovna, že se v Humpolci ztratil šarpej. Jeho zástupce Veleta listuje papíry s ručně dopisovaným a proškrtávaným seznamem občanů, aby mohl odpovědět na otázku, kolik že to vlastně v obci o sedmdesáti čtyřech lidech žije občanů v aktivním věku: těch, kdo ještě chodí do práce – i když velká část se jich už k důchodu blíží –, napočítal osmatřicet.

Na nástěnce vedle návodu, jak správně vyvěsit vlajky, visí fixem napsaný seznam lidí, kteří budou v nejbližší době slavit kulaté či půlkulaté narozeniny, aby jim zástupci obce nezapomněli přinést dárkový balíček, což se vždy promění v příjemné popovídání s občerstvením v kuchyních oslavenců. Pospolitost místních občanů ilustrují i fotografie z dožínek, oslavy matek, hasičských turnajů, pouti nebo nedávného setkání prosečských rodáků, vystavené na webových stránkách obce. „Žijeme tu spolu dobře, víme o sobě. Když někdo onemocní, sousedé mu pomohou, obstarají třeba zvířata,“ říká starosta s laskavýma usměvavýma očima. Odpověď na otázku, kolik mají v obci dětí v předškolním či školním věku, v ohmataných papírech hledat nemusí, řeknou je i se jmény – Martin, Natálka a Adam –, tedy přesně tři.

Při procházce vesničkou starosta hrdě ukazuje, co všechno se jim tady podařilo udělat: opravit zevnitř hasičskou zbrojnici, boží muka i kapličku, vybudovat nový vodojem. A když všechno dobře dopadne, možná to ukážou i Miloši Zemanovi. Na nedávném mítinku v Humpolci na dotaz prosečského občana prezident slíbil, že jestli opět získá v Proseči tolik hlasů jako minule, přijede se do vesnice za svými voliči podívat, a ta zpráva se obratem rozkřikla po celé vsi. „Tak doufám, že ho zase budeme všichni volit,“ usmívá se starosta, „já tedy určitě ano a co slyším od ostatních, tak ti taky.“ Oblibu v obci si prý Zeman získal, co ví starosta od sousedů, tím, že je stejný jako oni tady – obyčejný člověk, který navíc vyniká odvahou. „Nebojí se říkat pravdu,“ popisuje náladu starosta. Jaká pravda vyřčená prezidentem ho naposledy zaujala a čeho by se měl vlastně prezident bát? „No, nejspíš toho, čeho se bojí ostatní, kteří pravdu neříkají. Zase tolik to nesleduji, ale třeba ostatní nás nevarují před tím, abychom poklonkovali Unii. Zeman ano,“ vysvětluje. Mezi pravdy podle starosty patří to, že Evropská unie chce do poklidného Česka „vnutit migranty“ a Zeman tomu statečně čelí. V nedalekém Humpolci pracují lidé přivezení pracovní agenturou z Rumunska a už to mezi místními vzbuzuje nelibost: šarvátky na diskotéce s účastí dělníků z ciziny a případ dívky, kterou se jeden z agenturních pracovníků pokusil znásilnit, lidi utvrzují v tom, že pokud jde o Rumuny a další cizince, rozhodně není o co stát.

„A to hlavní je, že Zeman nic nemá. Vůbec nic, jen ten člun a dvě místnosti v domku na Vysočině,“ říká starosta, „to se lidem líbí, protože všichni ostatní si nahrabali.“ O tom, že i Zeman přiznal desetimilionové úspory, se tu v obci ještě nedozvěděli, ale při hovoru s občany, kteří se s odpolednem začínají objevovat ve vsi, je jasné, že je to vlastně jedno. Zeman totiž prý na rozdíl od jiných kandidátů s úsporami zkrátka „nemá zapotřebí hrabat, je to obyčejný člověk, co nerozhazuje“. Zatímco ostatní kandidáti „si určitě museli zadat s komunisty, jinak by ty školy tehdy neměli“, vystudovaný Zeman, bývalý člen KSČ, je podle Prosečských „úplně něco jiného, protože ho komunisti přece nakonec vyhodili“. Jsou jim tu podezřelí i kandidáti, kteří toho nějak moc nacestovali: rajzovat po světě, ať už jako vědec nebo jako lékař, není podle lidí z Proseče tak hodnotné jako „pomáhat doma“. Zeman se těší oblibě za to, že „nikdy nikam nejezdil“.

Nejezdí každopádně ani oni. Starosta byl na dovolené naposledy před třiceti lety v Jugoslávii, a když padla železná opona, byl se podívat ve Vídni. Místostarosta se jednou dostal s farním zájezdem na Slovensko a úplně mu to stačí. „Vlastně počkejte, jednou jsem byl v Moskvě a v Charkově, vzali nás tam z podniku za odměnu za vzornou práci,“ vzpomene si po chvíli místostarosta, bývalý lakýrník. „Nebylo to špatné, ale proč někam jezdit. Tady je pěkně a práce kolem domu je pořád dost.“

Nezapadli sem

Mezi hasiči na pohřbu byl i nejmladší muž sboru, Jakub Šebela. V domku na návsi s ozdobnou keramickou podkovou a nápisem Kuba a Markétka na vrátcích žije se svou šestadvacetiletou přítelkyní už šestý rok. Chovají dva koně a dva psy a pracují v nedalekém Humpolci. On jako skladník ve společnosti Hranipex, ona ve firmě na plastové nádobí – a lepší život než tady si prý těžko mohli vybrat. Dostatek práce v regionu a výše mzdy jim dovolily vzít si půjčku na dům a žít tak, že mají prostor i na své záliby: Markéta na koně a Jakub kromě hospodářství také na cesty na každý zápas pražské hokejové Sparty. „Takže zajímat se o to, kdo kandiduje na prezidenta, vůbec nemám čas. Nevím, kdo jsou další kandidáti, a navíc nemusím nikoho porovnávat. Vím, že zase budu volit Zemana. Mám ho rád jako člověka a i od chlapů z hospody vím, že je dobrý.“ A volit ho nejspíš půjde také Markéta. „Zpočátku se mi zdálo, že dělá ostudu, ale zase má dobré názory. Jaké? To teď nevím, ale není zbytí, nikoho jiného neznám.“

Cestou po vsi se ukazuje, že nevoli místních budí nejen agenturní cizinci z Humpolce a uprchlíci ze Sýrie a Afriky, kteří si do Evropy „přišli nahrabat“ nebo „nás odpálit“. Na každém kroku zde člověk slyší o zlotřilých Pražácích, kteří si tu pořídili chalupy, a o obavě, že obec s vysokým věkovým průměrem a pouhými třemi dětmi jednou bude „celá jejich“. Hodnocení Rumunů z Humpolce, Syřanů z televizních zpráv i Pražáků z chat se v Proseči opakuje jako přes kopírák. „Nezapadají sem, neumí se přizpůsobit našim zvyklostem.“ Jaké zvyklosti to jsou, které rekreant nezvládne, to se tazatel nedozví, cizinci jsou „prostě jsou jiní“.

Laskavost místních v kuřácké hospodě maskované na protest proti státním regulacím jako klubovna je v přímém rozporu s tématem hovoru o strašlivých Pražácích. Hasiči pražskou návštěvu nad pivem a plnícími se popelníky ujišťují, že vlastně vědí, že ne každý Pražák je vůl. „Vadí nám ti, co okupují naši obec, a taky ti, co okrádají Vysočinu.“ Okupanti-rekreanti jim tu kazí volební výsledky, protože kdo jiný by asi tak minule v parlamentních volbách hodil ty dva hlasy Zeleným než někdo s vyřízeným voličským průkazem. A je zde obava, že jim teď stejně pokazí i volbu Zemana – že už to nakonec nebude těch skoro sto procent. „A okrádají nás tím, že celá Praha pije naši vodu z Želivky,“ pokračuje muž v čele stolu, „a nemáme z toho tady ani halíř.“

U autobusové zastávky stojí v podmračeném odpoledni jediný člověk – a zároveň je to jeden z těch asi dvaceti lidí, kteří tady k volbám minule vůbec nešli. „A nepůjdu ani teď, je to jedna pakáž, Zeman je jen loutka. Koho? Státu, který si dělá, co chce,“ schytává to od Antonína Rytnauera i současný prezident. Volit by šel, jak říká, jedině, kdyby se na scéně znovu objevil někdo opravdu silný. „Někdo jako Sládek. To byl poslední člověk, kterého jsem někdy volil. Ten by cikány hnal a ty Rumuny by sem nepustil,“ dodává, „Jak by to udělal, to nevím, ale Sládek by to určitě dokázal.“ On sám je ve vsi spokojený, na zastávce tu jako každý den čeká na dvanáctiletého syna Martina, své jediné dítě, až přijede z Humpolce ze školy, a když o něm mluví, rozsvítí se mu oči. „Chtěl být popelářem jako já, ale baví ho počítače, tak doufám, že bude studovat, “ říká šťastný otec.

Dvanáctiletý Martin vypráví, jak byl jednou s tetou a strýcem v Praze, dostal k narozeninám výlet na sraz youtuberů a měl tam na očích brýle pro virtuální realitu. „A s maminkou jsme byli v Itálii u moře, to tátu nebaví, a taky jsme byli na hradě Kámen. Takže už jsem byl skoro všude,“ říká chlapec. Chtěl by zůstat v Proseči, až vyroste, nebo sní o životě jinde? „No, chtěl bych pracovat na počítači…,“ přemýšlí chlapec, než mu myšlenku utne tatínek. „Kam bys chodil, vždyť tady budeš mít barák.“