Dalekáť pouť Máchova Máje

U příležitosti prvomájové tradice čtení Máchova Máje odemykáme text o historii i současné oblibě této básně i jejího autora.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem:

Nebyl úplně pozdní večer, hrdliččin hlas nikoho k ničemu nezval a Karel Hynek Mácha ve skutečnosti vypadal nejspíš jinak, než jak ho s šeříkem v jedné ruce a brkem v druhé vysochal před více než stoletím Josef Václav Myslbek. Ale Aleně Švejdové, která se chvíli po osmé večer Prvního máje zakousne do ořechového dortu, který na Petřín přinesla její dcera Amálie, nic z toho nevadí. Hodinu předtím zástupkyně ředitele pražského Anglického gymnázia, která tam učí také český jazyk a literaturu, zapálila u Máchova pomníku svíčku a otevřela ohmataný a hustě podtrhaný a opoznámkovaný výtisk Máje z roku 1935.

Následující minuty zní Petřínem trudný příběh Jarmily, Viléma a Hynka: předčítaný z Kindlu i z letitých výtisků sehnaných v antikvariátu. Stydlivě a potichu i sebevědomě a nahlas. Z úst studentů, kteří se chystají k maturitě a cestu k nejslavnější české básni si teprve hledají, i od lidí, kteří maturovali před půlstoletím a některé pasáže umějí dodnes zpaměti. Když lékař Vinohradské nemocnice Jan Šturma, který se šel s manželkou projít na Petřín první květnový den po mnohaleté pauze, začne okouzlen náhodným setkáním hlubokým hlasem recitovat „zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou“, asi padesátka přítomných dojatě ztichne.

O Máchu přitom původně ani nešlo. Švejdová začala setkání u sochy před třiadvaceti lety pořádat se záměrem ukázat studentům, které tehdy učila na Křesťanském gymnáziu, jak vypadá veřejný happening. „Už ani nevím, jak jsem přišla na Máchu,“ říká. „Ale postupně se to rozrůstalo a nabalovalo. Dnes chodí moji současní i bývalí studenti, přátelé. A zapojujeme i náhodné kolemjdoucí.“ Z výukové ukázky happeningu se tak postupem let stala společenská událost a oslava Máchova díla, byť na happeningy taky občas dojde. Jako třeba loni, kdy večer „narušila“ skupina nahých alternativních recitátorů, kteří místo Máje přednášeli erotické pasáže z Máchova proslaveně skandálního deníku a následně se s výkřikem „žádná láska, jen sex“ zmizeli na Petříně.

Prostě tradice

Alena Švejdová akcí vychovává novou generaci milovníků Máje. „Přečíst si to tady je úplně jiné než ve škole, kde to číst musíme,“ shoduje se skupina studentů, kteří budou za rok maturovat a se Švejdovou je na podzim čeká podrobná analýza textu „slovo po slovu“. Studenti prý mají obvykle o něco raději Erbena, ale k Máchovi si řada z nich najde cestu. „To je kniha, kterou by si měl přečíst každý Čech,“ říká třeba jedna ze současných svěřenkyň Aleny Švejdové Adéla Tajovská. „Příběh je úžasný a romantický v původním významu toho slova, oslavuje krásy české země. A je to prostě tradice.“

Tahle bezmála dvě stě let stará tradice se drží na scéně především právě díky lidem, kteří Máj připomínají jinak než jako zkamenělé dílo dávno mrtvého literáta a položku z povinné školní četby. Jak u lidí, kteří zašli k Máchovi první květnový den na Petřín, tak rychlým průzkumem na sociálních sítích se ukazuje, že Máj známe naprosto všichni. Skupina běžců, lidé na procházce se psy i manželský pár z Indie, který si o něm přečetl tři věty v průvodci. Řadu lidí ovšem vypjaté drama nikdy neoslovilo. „Nikdy mě to nezajímalo a nic si z toho nepamatuju, jen že jsem na základce dostal tři minus,“ směje se Honza Hrubý, který na Petřín vzal svoji ruskou přítelkyni Irinu. A přestože se před Máchou vyfotili a políbili (je to koneckonců symbol lásky), po dvou nočních na dráze Honzu mnohem víc než „strašný lesů pán“ zajímá pivo.

Milovníky básně ovšem obvykle někdo důležitý v jejich životě „zasvětil“. „Měl jsem fantastickou učitelku češtiny, která měla Máchu ve velké oblibě,“ říká zmiňovaný lékař Šturma. „Miluju to. Díky babičce – skvělé češtinářce,“ doplňuje mozaiku producentka Kamila Zlatušková. „Přivedl mě k němu kamarád, který jednou o Máji vášnivě vyprávěl celou cestu z Plzně do Domažlic,“ dokresluje zdroje ekologický aktivista Jan Rovenský. Další práci odvedli spisovatelé, filozofové či badatelé, kteří se analýze Máje intenzivně věnují prakticky od jeho vzniku. Architekt Adam Gebrian podle svých slov báseň objevil až díky náhodně přečtenému eseji z pera Vítězslava Nezvala, v němž Máj srovnával s Čechovým povídkovým souborem Ve stínu lípy. „Úplně mě to zasáhlo a na základě toho jsem si pak Máj přečetl a rozhodně nezklamal,“ vzpomíná. Další si k básni našli cestu přes lásku ke krajině, do níž Mácha děj zasadil – v okolí hradů Bezděz a Houska, asi osmdesát kilometrů od Prahy v místě, kterému se nyní říká Máchův kraj. Buď jako tamní rodáci, nebo výletníci a chalupáři.

A zdá se, že tahle dvě stě let dlouhá tradice hned tak neskončí. Vedle ryze komerčního aspektu, kdy z jeho příběhu těží turistický ruch v oblasti kolem Máchova jezera, totiž Máj dál zajímá umělce, kteří přinášejí nová zpracování, i badatele, kteří objevují nové skutečnosti o Máchově životě i díle.

Nehotovost, ale geniální

Máj měl být začátkem velké kariéry mladého ambiciózního literáta. Pražský rodák Hynek Mácha, který si k počeštěné verzi jména Ignac, jímž ho pojmenovali rodiče, přidal básnické jméno Karel, měl s psaním smělé plány. Zatím si ale coby právě dostudovaný právník sháněl v Litoměřicích seriózní zaměstnání, aby uživil těhotnou snoubenku. Svůj „veršovaný románek spíš než romantickou báseň“, jak píše v dopise v dubnu 1836, vydal v době, kdy se pro něj vše probouzelo. V listopadu 1836 ovšem po krátké nemoci v den, kdy se měl ženit, umírá.

K básni i Máchovi samotnému měli výhrady jak jeho současníci, tak nástupci. O generaci starší kněz a básník Vojtěch Nejedlý mu vyčítal, že se „od cesty pravé uchýlil, zlosyna za předmět vyvoliv“, Josefu Kajetánu Tylovi, který dva roky předtím otextoval pozdější českou hymnu, připadal Máj „nečeský“. Bezmyšlenkovitost a mlhavost vyčítal později Máchovi Ladislav Klíma a podle Otokara Březiny byl velmi přeceňován. A zatímco Tylovi vadila Máchova „nečeskost“, jiní „nadnárodní“ kvality Máje, jehož děj by se mohl odehrávat de facto kdekoli a který zkoumá univerzální otázky lidského bytí, naopak oceňovali. Když se Karel Čapek ptá Masaryka v Hovorech s TGM, kterého českého literáta má v oblibě, mluví prezident o tom, jak ho ovlivnil fakt, že dříve než domácí autory znal důkladně ty světové a právě srovnání se světovými vzory „nedovolilo mu nadšení“. „Chcete-li vědět, koho mám nejraději, tedy Máchu, třebaže v něm vidím jen náběh a nehotovost. Ovšem geniální,“ říká TGM.

Přes počáteční skepsi byl nicméně Mácha nakonec „uveden do slavína české literatury jako líbezný pěvec vlastenectví, jara a lásky“, jak píše teoretik umění Karel Teige ve sborníku Ani labuť ani Lůna vydaném při příležitosti stého výročí vydání Máje. Jenže právě tato interpretace Máchy zase vadila Teigemu a ostatním surrealistům. Mácha pro ně nebyl líbezný pěvec, jak jej stvořila široká veřejnost i oficiální výklad, levicově orientovaní intelektuálové v něm viděli bezmála revolucionáře, který jde proti konvencím společenským i politickým. Každá generace umělecká i politická pak Máchova slova naplnila vlastním obsahem a přizpůsobila momentální agendě. „Máj podléhal i různým interpretačním znásilněním. Za války třeba byla snaha tam nalézt alegorický obraz utiskovaného češství. Komunisté se zase z Máchy snažili v padesátých letech udělat prvního českého materialistu,“ říká Jiří Trávníček, literární historik a teoretik, zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Underground oceňoval Máchovu nonkonformitu a vzpouru a i lidé, kteří úplně nepatřili k disentu, viděli před revolucí v máchovských oslavách lásky únik z povinného diktátu Svátku práce a stupidních prvomájových průvodů. A u Máchova hrobu na pražském Vyšehradě, kam byl před válkou převezen z Litoměřic, se zastavili také demonstrující studenti 17. listopadu 1989.

Čtenářům se Máj líbil od začátku. Mácha píše bratrovi v květnu 1836 o tom, jak je „šťastný“, protože „takořka o exempláře dračka byla“, přestože dal tisknout ambiciózních šest set kusů. A co obdivovali i Máchovi největší počáteční kritici, byla krása a bohatost jeho jazyka.

Pořád je co objevovat

Vlastně není až tolik překvapivé, že právě Máj bývá považován za vůbec nejvydávanější dílo české literatury. Badatelé Ústavu pro českou literaturu (ÚČL) pro nové vědecké vydání Máje, které plánují na přelom roku (bude doplněné o DVD s Máchovým rukopisem Máje a dalšími dokumenty), aktualizovali již existující databázi vydání – a napočítali jich více než tři stovky. „Ne všechna jsou dostupná. Některá existují pouze v jednom výtisku, nebo v několika výtiscích, které mohou být v soukromých sbírkách, či jsou nezvěstné. A hlavně se nedá s jistotou určit, co vše lze považovat za samostatné vydání,“ vysvětluje Michal Charypar z oddělení literatury 19. století ÚČL, proč číslo nebude nikdy nezpochybnitelně přesné. Tým badatelů ÚČL se poslední tři roky zabýval například otázkou, zda jediný dochovaný rukopis Máje, který byl objeven v pozůstalosti obrozence Krouského, skutečně pochází z Máchova pera. A za pomoci chemiků či písmoznalců prokázal, že ano. Další objev pak zveřejnil počátkem letošního roku badatel ÚČL Petr Píša, který se dlouhodobě věnuje cenzuře – zjistil, že cenzor sice Máj povolil, ale donutil Máchu k několika změnám v textu. Co konkrétně Mácha změnil, ovšem nevíme.

„Dotýká se dvou hlavních témat poezie obecně – lásky a smrti,“ přemýšlí Charypar o tom, proč Máj dodnes inspiruje umělecky založené fanoušky. Hudebník a hudební manažer Romek Hanzlík (56) už si nepamatuje, co přesně ho před časem – po desítkách let od povinného setkání ve škole – k dílu přivedlo. Zato si jasně vybavuje, jak prožíval blížící se padesátku. „Najednou jsem začal řadu věcí přehodnocovat, uvědomil jsem si, že jsem ve druhé třetině života, ale taky možná za polovinou,“ říká usměvavý muž. Pro tento svůj „neklid“ a otázky související s „rostoucím věkem“ našel dokonalou útěchu právě u Máchy. V Máji ho oslovila zejména pasáž, v níž Vilém ve vězení rozjímá nad životem a smrtí. „Cítím tam plynutí času, pomíjivost všeho,“ říká Hanzlík.

Nejprve se společně s dětmi vydal po stopách Máchovy cesty do Benátek, kdy mu jako primární průvodce sloužil básníkův deník. I když ne pěšky, ale na kolech, a pouze jednosměrně. Hanzlík je kromě hudební kariéry i držitelem dvou ocenění soutěže Czech Press Photo, takže po cestě hodně fotil. Část snímků využil, když jako vůbec první loni vydal Máj, v němž fotografický doprovod zabírá stejně místa jako text. A byť fotil černobíle a polovinu snímků na film, přenesl podle svých slov Máj do 21. století. Hanzlík navazuje na tradici výtvarného zpracování Máje, která je stejně dlouhá a bohatá jako ta čtenářská či analytická a zahrnuje významné tuzemské výtvarníky od Mikoláše Alše po Toyen. A největšího českého básníka nechce opustit ani v budoucnu. „Často si na něj vzpomenu, jestli by i dnes chodil pěšky, nebo létal do Nepálu,“ říká. Jako další knihu plánuje fotografickou ilustraci zmíněného italského deníku. Mácha žije dál.