Japonsko je drahá země. Taky jste to už slyšeli? Ve skutečnosti to není tak strašné, Francie ho v lecčems trumfne. V cenách za dopravu ale ne. Japonské vlaky jsou přesné, rychlé… a nákladné. A já zrovna potřebuji překonat asi 460 km mezi Tokiem a Kjótem – dlouhá cesta vlakem by mě vyšla na více než dva tisíce korun. Stopování je tedy jasná volba.
Jako svůj výchozí bod si vybírám odpočívadlo na dálnici a během deseti minut mi zastavuje první auto. Uvnitř sedí japonský důchodce, který na mě spouští cosi japonsky. Už pár měsíců se sice jazyk učím, ale na tohle moje základy nestačí.
„Doko made?“ ptám se. Kam jedete? „Šizuoka,“ odpovídá mi. To je asi ve třetině cesty, raduji se a nasedám. Během cesty procvičuji svou začátečnickou japonštinu a dozvídám se, že pánovi je 77 let, nemá žádné děti a byl v armádě.
Před Šizuokou mě vysazuje na mnou vybraném odpočívadle a ještě vchází do obchodu, asi pro něco k zakousnutí. U výjezdu se ale znovu zastavuje u mě a tiskne mi do dlaně odznáček s horou Fudži, kterou jsme po cestě míjeli a společně obdivovali. Ukláním se, používám ten nejuctivější výraz pro poděkování a mávám mu na rozloučenou.
Jako druhý mě téměř ihned nabírá mladý kamioňák. V kabině vozu podává kafe a bonbony, nechává mě nabít si mobil a jednou začas se mě zeptá „Daijobu?“ (v pořádku?) a já odpovídám, že ano. Oba se smějeme tomu, jak málo si můžeme říct. Nechávám se vysadit před městem Nagoja, protože dálnice na Kjóto před ní odbočuje doleva, on mi přeje hodně štěstí a vyráží dál.
Tentokrát čekám asi 30 minut, během kterých odmítám sympatickou rodinku Američanů, nabízející mi odvoz do Nagoje. Začínám se obávat, abych dorazila do hostelu v Kjótu včas. Když u mě tedy o něco později zastavuje BMW s byznysmenem středního věku mířícím také do Nagoje, nasedám s myšlenkou, že to případně z města vezmu vlakem.
Po cestě se Keigo (jak se mi představuje) a já bavíme anglicko-japonsky o našich oblíbených japonských jídlech, o anime, a když dojde na téma hudby, Keigo na mě mrkne a z palubního počítače pustí Dvořáka.
Když zjišťuje, že jsem v Nagoji ještě nebyla, říká, že prostě MUSÍM vidět místní hrad a že mě provede. Bylo by nezdvořilé ho odmítnout a navíc jsem zvědavá, co se z téhle spontánní akce vyklube. Procházíme tak společně zahrady i vnitřek hradu, kde jsou vystaveny různé dobové artefakty. Stačí projevit nad něčím úžas a Keigo mi hned bere z ruky mobil, že mě vyfotí. Jeho nadšení mě baví.
Při východu z hradu mi říká: „Ty máš ráda okonomijaki. Jdeme na okonomijaki.“ Snažím se protestovat s tím, že musím na vlak, ale odbývá to mávnutím ruky a říká, že mě pak hodí na nádraží. Vidím, že ho nepřemluvím. Po jídle si Keigo ještě s provinilým výrazem zapaluje a pak už frčíme na nádraží. Mířím k automatům na lístky, Keigo mi ale zastupuje cestu a kupuje lístek sám.
„Šinkansen, 30 minut,“ říká mi. „Cože?“ třeštím oči. Že těch 150 km do Kjóta zvládnu tak rychle? Dívám se na lístek a vidím, že mi koupil místenku do Nozomi, nejrychlejšího druhu šinkansenu. „Drahé!“ říkám, ale on vrtí hlavou a směje se. Peníze ode mě nepřijme.
Vlak odjíždí za pět minut, běžíme tedy k turniketům a on lituje, že mi nestíhá ještě koupit dort. V rychlosti se loučíme, objímá mě a dává mi pusu na čelo. Pro Japonce je takhle veřejný projev náklonnosti hodně neobvyklý. Trochu rozpačitě mu mávám, dobíhám na nástupiště a teprve ve vlaku mi dochází, jaký neuvěřitelný příběh jsem dnes zažila. Tohle je prostě Japonsko.
Lucie Merunková,
absolventka FF UK
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].