Kde sýček nehouká

Žít tu celoročně je něco úplně jiného než sem jezdit na víkend obdivovat krásy krajiny. Les přestane být místem, kam chodíš na romantické vycházky, ale jdeš tam za jasným účelem. Pro dřevo, na houby nebo na maliny,“ říká Martin Patras. V roce 2005 se přestěhoval z vesnice poblíž Prahy do šumavského podhůří nedaleko Prachatic. Chtěl najít klid, ale vypadalo to, že také hodně ztratí. Aktivně se pohyboval na nezávislé scéně: hrával v kapele, pořádal koncerty. Po přesídlení se však kontakty zpřetrhaly a novou hudební komunitu kolem sebe neviděl. Několik let byl přesvědčen, že s písničkami skončil.

Nakonec to však byla právě inspirace místní krajinou a také nová generace muzikantů ze zdejší oblasti napojená na dění v Českých Budějovicích, díky níž vzal znovu do ruky kytaru. Vyměnil městské texty za přírodní a postavil kapelu Walden, jež právě vydala druhé album Šum. V její sestavě figuruje i mnohem mladší Libor Staněk, prachatický rodák, který souběžně stojí v čele jednoho z největších objevů tuzemské scény, hypnotické kapely Sýček.

Ať už Walden v písňové formě nebo Sýček s podmanivými rytmy na hranici transu, obě kapely z Pošumaví přicházejí s moderní poetikou toho, jaké to je žít v přírodě nebo poblíž ní. Tedy nikoli jen s úžasem, ale také s tíživým vědomím 21. století, že to je člověk, kdo jí přináší největší zkázu. Ne náhodou druhá z kapel přijala jméno sovy, které v Česku hrozí vyhynutí, jak podtrhují slova jedné písně: „Tam, kde sýček nehouká, tichem se ozývá…