Co s námi bude, soudruzi?

Slovo privatizace bývalo jedním z posvátných pojmů devadesátých let, pojmenováním pro proměnu země do demokratického normálu. V posledních letech má ale spíš negativní nádech. Mluví se o škodlivé privatizaci sociálního systému (sporná penzijní reforma) nebo privatizaci spravedlnosti (exekutoři). Po minulém týdnu jsme došli ještě podstatně dál. Můžeme zblízka sledovat privatizaci prezidentské kanceláře.

Zahraniční politiku České republiky má podle ústavy ve své agendě ministerstvo zahraničí, politické kroky dalších úřadů směrem do ciziny se tedy uskutečňují ve spolupráci s expertními diplomaty, jejich informacemi a lety vypěstovaným citem pro lokální specifika a protokol. Obzvlášť důležitá je pak spolupráce s diplomaty ve státech, kde nepanují běžné demokratické poměry. Experti ministerstva zahraničí vědí, jak v takových zemích vypadají zákruty vládní moci či dalších úřadů a jak v komunikaci s nimi postupovat, aby zůstával zachován český zájem.

Takovým státem je i Čína. Prezident Miloš Zeman a jeho lidé ale mají evidentně vlastní zájmy a představy, jak si je prosazovat. To více než jasně ukázala široce sledovaná cesta Zemanova kancléře Vratislava Mynáře a poradce Martina Nejedlého do Pekingu, kam se vydali zjišťovat informace o jiném členu Zemanova poradního týmu, zmizelém šéfovi čínské firmy CEFC, Jie Ťien-mingovi.

Letíme si pro potvrdík

V rychlém zpravodajském podání to celé mohlo vypadat jako rutinní zahraniční cesta podniknutá na pokyn prezidenta. Přitom…