My nejsme ucha

Na schůzku přichází rovnou ze školy, kde před chvílí dopsala písemku z práva a politologie. „Bylo to jednoduché, jsou to moje oblíbené předměty,“ usmívá se po příchodu do kavárny osmnáctiletá gymnazistka a odkládá na zem školní batoh. Jinak ale prý do školy moc často nechodí. Díky vstřícné ředitelce má totiž povolený individuální studijní plán, aby se mohla naplno věnovat své hlavní životní vášni – boji za přeměnu českého školství.

Na něm toho angažované pražské studentce Lence Štěpánové vadí hodně. „Nelíbí se mi frontální systém výuky, kdy učitel na žáky jako kazatel přenáší hotové poznatky a oni mu je pak v testech zase na papíře vracejí zpátky. Tomu říkám vzdělávací bulimie,“ vysvětluje studentka. Výhrady ji už v patnácti letech přivedly do spolku nazvaného Česká středoškolská unie. Dnes stojí v jeho čele a studentská organizace je docela vidět: tlakem přímo na politiky reálně – byť logicky pomalu – mění poměry na středních školách. „Společnost byla zvyklá, že žáci jsou ucha a s vyjadřováním názorů by měli počkat, až vyjdou ze školy. To je naprosto iluzorní představa, kterou se nám docela daří měnit. K našemu vzdělávání se vyjadřujeme a myslím, že se nám z toho podařilo udělat samozřejmou věc,“ bilancuje blonďatá studentka. Štěpánová předsednické křeslo ve vlivném spolku brzy opustí a chystá se studovat na prestižní britské univerzitě. I tam si ale vybrala pedagogiku, aby mohla doma jednou bojovat za pestřejší výuku.

Malá, ale důležitá

Základní škola prý…