Hůř už bylo

Začněme minianketou. Kolik z dvaapadesáti českých filmů, které vstoupily do kin v loňském roce, si dokážete vybavit? A kolik z více než sedmdesáti, které měly premiéru předloni? Nominace o uplynulém víkendu rozdaných cen Český lev, kterým dominovaly Bába z ledu,Po strništi bos a Milada, nenabízely zrovna vzrušující čtení, během něhož by v mysli naskakovaly obrazy přelomových titulů. „Průměrný český film je zapomenutelný film,“ říká historička Lucie Česálková. Pro běžného diváka se současný český film stal do určité míry nepřehlednou krajinou, v níž se i teflonové „komedie ze života“ střídají tak rychle, že splývají. Zmatení odráží i fakt, že v roce 2015 poprvé po zhruba patnácti letech klesla návštěvnost českých filmů pod dvacet procent. Loňský rok na tom byl podobně. V tom letošním si divák bude moci vybrat z širší nabídky, než jakou představují v posledních letech dominující lifestylové komedie určené estetikou i příběhy spíše pro televize. Přesto je jasné, že na scéně něco není v pořádku. „Opatrnost, lokálnost, snaha vycházet vstříc imaginárním divákům a neochota měnit institucionální zázemí,“ vyjmenovává předseda Rady Státního fondu kinematografie Přemysl Martinek rysy, jež charakterizují současný stav českého filmu. Zdá se, že u české kinematografie dnes platí, že aby (možná) mohlo být líp, musí být chvíli ještě hůř.

Prostě automaticky

Podobu současného českého filmu ovlivňuje řada proměnných. Od těch lokálních, jako je generační…