Pietní rozptyl

Bratr zubní lékař byl nepřítelem okázalostí a oficialit, k nimž patří svátky, svatby a pohřby. Organizoval je po svém. I tu poslední oficialitu vzal částečně do svých rukou. Zbytek se odehrál v témže duchu, byť bez jeho taktovky.

Po jeho odchodu z tohoto světa usoudil jeden z jeho synů, že otec bude bez pohřbu alespoň pietně rozptýlen. Nevím, jak by to bratr přijal, kdyby o tom mohl rozhodovat.

Zprávu o dni a hodině pietního aktu jsem přijal s rozpaky, a to i proto, že se jednalo o cestu do vzdáleného pohraničního města západních Čech.

Cesta během podzimního dne plného mlhy byla špatným průvodcem. Až pár kilometrů před cílem jsem se z mlhy vynořil do krásného slunného dne. Do města jsem šťastně dojel. Po doptávání na místní hřbitov jsem se nakonec dostal i do místa pietního aktu rozptylu materiálního zbytku svého bratra.

Hřbitov byl takřka liduprázdný, což v sobotu kolem jedenácté hodiny je pochopitelné, protože spíše než ke hřbitovu se místní občané připravovali k sobotnímu obědu.

V blízkosti kostela u vchodu se pohyboval muž v texaskách, flanelové kostkované košili, v blůze od montérek a čepici, s vážným výrazem v tváři. Po chvilkách vzhlédl od jakýchsi plánů ke střeše kostelíka. Usoudil jsem, že ten dobrý muž mi jistě pomůže. Obrátil jsem se na něj s dotazem, kdo by mi mohl poradit ohledně správného místa pietního rozptylu, který se tu měl za chvilku odehrát.

Ukázal na dveře u kostela, kde je prý kancelář. Poděkoval jsem mu a šel na určené místo s představou, že v té kanceláři bude zřízenec v černých šatech a na stole bude připravena urna s bratrovými ostatky a vedle bude ležet chromovaná lopatička. Tak jsem to viděl ve filmu.

Nikdo takový mě však v kanceláři nečekal. Zato za mnou po chvíli vkráčel do kanceláře onen muž s plány v ruce a pravil: Máte občanský průkaz? Znervózněl jsem a přemýšlel, čeho jsem se dopustil. Sedněte si, pravil dále muž. Já to musím zapsat, řekl napůl stroze. A co jako? zeptal jsem se. No jste tu přece kvůli tomu rozptylu. V tu chvíli jsem se probudil z filmu do reality. A kdo zaplatí poplatek? zeptal se nyní již zřejmě zřízenec. Já. A kolik to, prosím, bude? Sto korun a ještě mně řekněte, zda budete platit hotově, nebo vám mám dát složenku. Pln smíšených pocitů jsem pravil, že složenkou, protože jsem pojal nedůvěru k člověku, se kterým jednám.

Podal mi složenku a pravil: Tak se do toho dáme. Z poličky vzal plechovku bez víčka, z níž vykukovala jakási struska, a u zdi vzal lopatku na uhlí. Sundal si čepici a blůzu od montérek a šli jsme. Mezitím se dostavil syn mého bratra se ženou a jeden starý pán. Jak jsem později zjistil, byl to bratrův přítel.

Došli jsme ke kulatému trávníku asi o průměru čtyř metrů, který se nepatrně kuželovitě zvedal. Zřízenec vstoupil na trávník, položil urnu na zem a lopatkou vyhloubil jamku. Potom vzal urnu a obsah vyklopil do té jamky a drn přiložil zpět na místo, řádně přišlápl a pravil: To je všechno. Na shledanou.

V tu chvíli jsem s jistou pochybností byl svědkem právě dokončeného aktu pietního rozptylu popela člověka.