Je čtyřicet pět ve stínu, všude samá poušť a taxikář mi špatnou angličtinou vysvětluje, že auto má poruchu. Zastavujeme u krajnice desetiproudé dálnice a on otevírá motor, který teplotu v okolí auta zvyšuje k šedesátce. Nefunguje klimatizace ani chladič. Musíme čekat, až vroucí voda zchladne a celí skrz naskrz propocení se vracíme do vypečeného auta – v Saúdské Arábii normální únorové odpoledne.
Do klimatizací vymraženého pokoje v hotelu přicházím večer úplně durch a všechno se na mě čvachtavě lepí. Ždímu košili i kravatu a dávám mokré oblečení i boty vyschnout na balkon.
Za necelou hodinu chci polobotky odebrat, ale obě stojí na dvou velkých bublajících palačinkách – výsledku mojí evropské ignorance před sílou místního slunce, které rozpustilo lepidlo mezi podrážkami a botami, a tak mi z lakýrek zbyly jen vršky připomínající baleťácké piškoty a podrážky přiškvařené rozteklým lepidlem k balkonu.
Několika dobře míněnými údery ramínkem ze skříně jsem se snažil ostatky bot vysekat, ale Baťovo lepidlo je holt kvalita, a tak podrážky s balkonovou dlažbou vytvořily nerozlučný pár. Za konečnou bilanci poškozené mramorové dlažby a rozflákaného dřevěného ramínka by mě asi v hotelu nepochválili, a jelikož v Saúdské Arábii je prakticky za každý přestupek trest smrti, nechávám si pokoj pod falešnou záminkou, „že v něm hučí klimatizace“, raději vyměnit.
V novém pokoji odpočívám sledováním televize, kde saúdskoarabská vláda cenzuruje vše, za co bychom v Evropě dýchali – alkohol, tabák, nahotu, drogy, sprostou mluvu a vůbec vše, bez čeho život nemá smysl. Dávali zrovna Hříšný tanec, jehož negativní vliv na saúdskoarabské teenagery byl eliminován tak, že Frances měla neustále rozpixelované ruce a nohy; když Johnny kouřil, byla cigareta překrytá obrázkem kytičky, když pil whisky, tak paraplíčkem, a slova jako „bejby“, „honey“ a další sprosťárny byly vypípány. Z filmu tak zbylo jen pípající torzo s nic neříkajícím názvem Dance.
Vypínám televizi a vyrážím na večeři do hotelové restaurace, kde se mě jali legitimovat členové tajné policie, kteří jsou po Saúdské Arábii rozeseti všude. S obavami ukazuju jednomu z nich svůj exotický český pas, který si nedůvěřivě prohlíží, avšak za chvíli mě místo zatčení jen dobrácky a s úsměvem poplácává po rameni. Před dvaceti lety mu prý v Karlových Varech vyléčili jakousi kožní nemoc, a tak mi pas vmžiku vrací a několikrát opakuje, že my Češi jsme veselá kopa.
No nevím, do restaurace vcházím i tak poněkud křečovitě a jdu rovnou na záchod, kde mě hned zaujaly pisoáry – něco mezi stupni vítězů a piedestaly. Neváhal jsem ani vteřinu a jal se je v rámci poznávání kultur testovat. Bylo mi sice divné, že čurat z metrového podstavce na dlažbu proudem skoro dva metry dlouhým není estetické ani hygienické a už vůbec ne bezpečné, ale jiný kraj, jiný mrav, a tak jsem se vyškrábal nahoru.
Uprostřed procesu proudění, který nelze přerušit (pánové vědí), vchází do místnosti skupina zhruba dvaceti místních, kteří mě v čele s nyní již ne tolik dobráckým tajným policajtem nepěkně napomínají: „Mistr, co to děláte?!“ To jsou umývárny nohou před modlitbou a vy tady močíte!“
„Uuuhhh…, jo jo…, eeehhh…,“ vyluzoval jsem ze sebe náhodné citoslovce, abych vyplnil nekonečný čas do skončení proudění. „Já jsem myslel…, já nevěděl…, aha, to nejsou …ty? To jsou …tydlety…“
Když bylo konečně po všem, seskočil jsem z podstavce a předstíral, jako že nic. Oni naštěstí také, a tak jsem sice nakonec dobrou pověst Karlovým Varům pokazil, ale co je to proti tomu, že jsem už podruhé unikl hrdelnímu trestu.
Tomáš Nekula,
finanční manažer žijící v Curychu
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
