Češi 2017: Něco se stalo

Následující komentář, který mimořádně odemykáme, byl otištěn v dvojčísle Respektu 51–52/2017.  Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli. 

Jedním z obrazů roku 2017 bude vystoupení šéfa komunistů ve sněmovně Pavla Kováčika posměšně chlácholícího předsedu ODS, který na rozdíl od zástupce KSČM nebyl zvolen do vedení sněmovny. Kováčik u řečnického pultu vypráví, že teď občanští demokraté zažívají to, co dosud museli snášet komunisté. Je to tak, situace se obrátila a demokraté se musí doprošovat, aby směli ke stolu, zatímco zástupci nejkrvavější strany v našich dějinách si diktují podmínky. Sílu myšlenky či ideálů ale neurčuje momentální zastoupení ve sněmovně. V tomto ohledu snad bude rok 2018 trochu vyrovnaněji zápasit s rokem 2017.

Šok

Kdybychom měli nějak popsat právě končící rok, šlo by použít popis člověka, který právě naboural do stromu a dostavuje se šok. Otřes je tak silný, že místo pohotové reakce řidič hledí tupě před sebe a nevnímá, že mu z čela teče krev. Po chvíli mu začíná docházet, co se stalo, ale pořád si říká: Jel jsem sice příliš rychle, ale tohle se přece nemohlo přihodit zrovna mně.

Dobrá, nepříjemný náraz máme za sebou a prvotní šok snad také opadl. Teď už však nemá cenu řešit, jak je možné, že se to stalo nám, ale zastavit krvácení – tedy poučit se, aby se posilování populistů nezopakovalo.

Na události uplynulých měsíců se lze dívat jako na dobu vzestupu Andreje Babiše. Pro vhled do našich těžkostí je však mnohem lepší sledovat slábnutí jeho oponentů. Babišův volební výsledek by totiž nebyl tak závratný, kdyby nebylo tak velkého propadu tradičních stran.

Česká veřejnost ztratila důvěru, že jsou ještě schopny projít proměnou a hlavně účinně spravovat zemi. Pokud se podíváme na výsledky voleb a vezmeme si k ruce výzkumy veřejného mínění, uvidíme obraz rozmrzelé společnosti, která hledá změnu. Tu potřebu dokázalo podle voličů nejlépe vyslyšet právě hnutí ANO. V těch samých datech ale zatím nelze vypozorovat vytvoření kultu (tedy bezvýhradného zbožštění) Andreje Babiše. Kdyby tomu bylo jinak, byli bychom mimo jiné svědky hromadného vstupování do jeho hnutí, protože lidé by chtěli být po jeho boku, což se však neděje.

Z toho lze dovodit, že ani Babiš nemá nic jisté, a pokud se objeví důvěryhodná alternativa, může se ANO už v příštích volbách obávat o své vítězství. Aby se tak ale stalo, je třeba vytvářet víc než jen politický program. Musí vzniknout celý myšlenkový proud, který bude prostupovat i společností. Tedy aspoň její částí.

Kritické myšlení

Před pár dny uplynulo dvacet let od slavného projevu Václava Havla v Rudolfinu, kde velmi kriticky rozebral stav české politiky a společnosti. Není nutné teď zabíhat do detailů obsahu projevu, ale co bylo podstatné, ten projev po nás něco chtěl. Kladl na nás nároky, definoval úkoly, které podle jeho autora před moderní společností stojí – každý se má podílet na společenské změně, hájit právo i spravedlnost, vytvářet občanskou společnost, zapojit se do evropské integrace atd.

V posledních letech se však mluví téměř výhradně o tom, že většina se nikdy nemýlí, že klást nějaké nároky na občany je povýšené moralizování. Stále se deklaruje, na co máme právo. Nebo co nám kdo upírá. Případně co bychom chtěli někomu upřít my. Například přijímat peníze z Evropy je v pořádku, ale investovat do společného projektu už nikoli.

Úspěch Andreje Babiše, extremisty Tomia Okamury, vytrvale stalinských komunistů, ale i Miloše Zemana stojí zejména na tom, že společnosti nadbíhají. Dělají z lidí nesvéprávné děti, za které prý oni všechno zařídí. Zároveň ale jakýkoli jiný názor označují za projev elitářství, povýšenectví či kolaborantství.

Jsou tak vytrvalí a úspěšní, že se tomu začali přizpůsobovat i lidé, kteří s nimi nesouhlasí. Dávají si pozor na svá vyjádření, aby nepůsobili „elitářsky“, příliš proevropsky, tudíž nevlastenecky či kdovíjak ještě. Postupně se také akceptoval přístup, že lež je vlastně jen jiný názor.

Místopředseda Rady Českého rozhlasu Tomáš Kňourek například nedávno o novinářích prohlásil: „Jako korouhvičkám jim stačí, kam zavelí internacionála bažin nejen washingtonských. Dnes se v jednom šiku jede proti Babišovi, Okamurovi, Zemanovi.“ Opak je pravdou, Babiš velkou část médií vlastní, soukromé televize jsou k němu více než vstřícné a zpravodajství veřejnoprávních médií neutrální.

Cílem radního ale bylo vyvolat dojem, že je to jinak, a tak spustit autocenzuru. A daří se mu to. Nedlouho po zveřejněném rozhovoru generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral kritizoval vlastní reportéry, že přišli s investigativním materiálem o Babišovi.

Veřejnoprávní média a s nimi i celá společnost ale – a zvlášť v téhle chvíli – potřebují přesný opak Zavoralovy reakce. Bez kritické kontroly mocných nebudeme schopni kriticky myslet. Obranu nepotřebují vrcholní politici (pochopitelně s výjimkou lží), ale veřejnost.

Po Zemanovi

Hra na „zjednodušování“ se rozběhla i v nejvyšších politických kruzích. Andrej Babiš dodržel tradici a přivedl svůj kabinet k hrobu Tomáše G. Masaryka, kde se mu poklonil. To je silné gesto. K místu posledního spočinutí československého prezidenta nová vláda vyrazila od sídla Babišovy firmy Agrofert a poprvé od roku 1989 netvoří ministři politický tým, ale „podřízené“ premiéra. A to je gesto ještě silnější.

Kabinet bude nepochybně efektivní, protože šéf zavelí a podřízení splní, ale tak politika nemá fungovat. Premiér má být první mezi rovnými, i jeho nápady mají procházet debatou, oponenturou. Fakt, že si to Babiš ani po čtyřech letech ve vládě neuvědomuje, nenabízí velkou naději na změnu jeho politického stylu. Většině společnosti, která politiku moc nesleduje, to zřejmě nebude vadit, ale je na politicích – a na reportérech a kriticky uvažujících osobnostech –, aby přesvědčivě ukázali, že je to špatně. A opozice by pak měla – jsme u toho znovu – nabídnout alternativu jiné, lepší cesty a přesvědčit občany, že to bude fungovat.

Velký vliv na další vývoj budou mít prezidentské volby, od kterých nás už dělí jen pár týdnů. Pokud Miloš Zeman prohraje, bude to jasná zpráva, že zdejší společnost mimo jiné nehodlá nekonečně ustupovat populistům. Pak by si i Andrej Babiš musel dávat větší pozor, protože by viděl, že i pro něj platí nějaké hranice.

Jestliže volby skončí opětovným vítězstvím Miloše Zemana, svět se nezboří, ale potýkání se s populisty bude mnohem těžší a delší.