Všechno, velmi a vážně

Už za několik dní budeme v prvním kole vybírat hlavu státu. Proto jsme se rozhodli výjimečně odemknout profily kandidátů ze speciálního prezidentského vydání. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli.

Můj příběh je vážně dobrej,“ řekl před časem Respektu textař a úspěšný byznysmen Michal Horáček. Slova padla už v roli prezidentského kandidáta a nutno přiznat, že jejich autor má pravdu. Nebo je přinejmenším těžké jeho životní cestě upřít nevšední pestrost. Tuzemská veřejnost Horáčka zná už minimálně třicet let vcelku důvěrně a v celé řadě podob.

Jako bývalého černého sázkaře, který na svou zkušenost z tehdejšího dostihového polosvěta nedá dopustit – a vrací se k ní v chlapácké oslavě riskování i filozofických pojednáních na téma sázky. Jako autora inteligentních a chytlavých textů pro nejlepší českou šansoniérku Hanu Hegerovou – mimo jiné. Jako úspěšného podnikatele a velmi bohatého muže, který o svém jmění dokáže mluvit a předvádět ho sice okázale, ale bez v kraji obvyklé zbohatlické trapnosti. A nakonec, v posledním roce, jako uchazeče o funkci prezidenta, který svou „jednoznačně a nezvratně“ ohlášenou kandidaturou do politické soutěže přinesl vzletnost, patos a světáckost a který se bez vytáček přihlásil k západnímu směřování země.

V přehlídce všech těchto Horáčků zbývá před volbou hlavy státu zodpovědět jednu otázku: Co je spojuje a jaký vlastně kandidát Horáček je?

Necouvat

Do politiky vstoupil už coby známý textař a novinář v létě roku 1989 spolu se svým spolupracovníkem a přítelem Michaelem Kocábem. Překvapené mladé muže si k sobě pokynutím ruky o přestávce jedné z premiér v Národním divadle přivolal tehdejší předseda vlády Ladislav Adamec. V krátkém a nijak konfliktním hovoru vysvětlovali úřadujícímu komunistickému premiérovi nedávná Kocábova dvouznačná – a v kontextu nesvobodného režimu výbušná – slova o tom, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží“. Tehdy vznikl nápad založit iniciativu MOST. A jak vzpomíná Kocáb, tehdejší vláda a disent se sice nemohly sbližovat, ale mohly by spolu možná alespoň vyjednávat.

Kocáb se v té době s Horáčkem už několik let přátelil. Zprvu ho znal jako nadaného textaře pro Pražský výběr. „Výjimečně nadaného,“ říká Kocáb, „jen texty od dvou lidí byly nedotknutelné. Od Jiřího Suchého a od Horáčka,“ dodává. Nakonec se z nich stali blízcí kamarádi. „Mně se líbilo, jak je sečtělý, bystrý a chytrý. Dalo se s ním mluvit úplně o všem,“ říká Kocáb. „A navíc klidně, nekonfliktně. Za celý život si nepamatuji jediný moment, kdy by se na mě obořil.“

„Jediné, co by si dnes mohl nechat, je určitá přezíravost. Takový ten úšklebek na konci věty, který občas slyším. U někoho tak inteligentního a zároveň sebevědomého je asi složité se tomu vyhnout. Ale taky je to možná nezkušenost. Pořád je vlastně politicky nezkušený a hledá se, je v křeči. Přitom by mu stačilo být prostě sám sebou a nehrát žádné role,“ říká Kocáb. Přitom zdůrazňuje, že každému slovu, které Horáček pronese, věří. „Když něco říká, říká to úplně vážně. Jako všechno, co dělá.“

Čemu se divíš?

„Teatrálnost a přehrávání k Michalovi patří. Když měl přijít poprvé do práce, objevil se tam v obleku s kravatou. Vyděsil jsem se, že jde k soudu nebo na pohřeb, všichni jsme nosili džíny a tričko. A on říká jenom: ,Nastupuju přeci do práce, čemu se divíš?‘ Má prostě gesta rád. Další den už pochopitelně přišel v džínách,“ vzpomíná Luboš Beniak, Horáčkův tehdejší šéf z kulturní rubriky časopisu Mladý svět, později dlouholetý ředitel vydavatelství Reader’s Digest a dnes člen rady České televize.

Pozdější spoluautor společné reportáže OSA Nostra, na krotkou dobu „perestrojky“ ojedinělé investigace, jež se věnovala nekalým praktikám tehdejšího vedení Ochranného svazu autorského, přijal v roce 1986 Horáčka do Mladého světa jako osvědčeného externistu. „Uměl skvěle psát. To bylo klíčové,“ vzpomíná Beniak. Do čtyřčlenné rubriky (jejími členy byl ještě Josef Chuchma a Roman Lipčík) rychle zapadl.

„Byl sólista, stejně jako my. Každý z nás přinášel něco specifického. U Michala to byla opravdu neobyčejná inteligence, vtip a pracovitost. A taky ctižádost. Když se do něčeho pustil, toužil po tom, aby to byla velká rána,“ vzpomíná Beniak. Vzpomínky na touhu po velké „ráně“ je samozřejmě třeba filtrovat faktem, že šlo o žurnalistiku v komunistickém státě. Podstatná část témat, běžných ve svobodném světě, zde byla zcela tabu a lidé z branže to respektovali. Poznámku, že člen týmu jménem Horáček „nikdy neztrácel čas s věcmi a lidmi, které a kteří za to nestojí,“ je ale zřejmě možné brát vážně i s vědomím dobových souvislostí.

A po revoluci Horáček čas opravdu neztrácel. V roce 1990 založil spolu s třemi partnery (se kterými se znal z doby pololegálního sázení a karbanictví) sázkovou kancelář Fortuna, kterou o patnáct let později prodali investiční skupině Penta za necelé dvě a půl miliardy korun. Krátce poté se rozhodl splnit rest vůči sobě i své rodině (jeho prastrýc byl nobelista Jaroslav Heyrovský) a „nejspíš ukojit zvědavost“, jak říká Yasar Abu Ghosh, pozdější vedoucí jeho diplomové i dizertační práce: doplnit si vzdělání na Fakultě humanitních studií na pražské UK, kde se stal doktorem antropologie.

Řeklo by se šprt

Pro Abu Ghoshe to byla zvláštní zkušenost. Horáček, veřejně známá osoba, nastoupil do jednoho z prvních ročníků, které Abu Ghosh jako vedoucí katedry vedl, a usedal do třídy plné o generaci mladších studentů. „Bylo to samozřejmě trochu divné,“ vzpomíná. „A ani pro Horáčka to nemohlo být komfortní. Ze začátku jsem zdůrazňoval, že v debatě se nesmíme navzájem poučovat a přehlížet. Což platilo i pro druhou stranu. Jeho kolegové občas zvedali obočí a obraceli oči v sloup. Taky proto, že Horáček měl vždycky všechno odevzdané včas, měl vždycky načtenou literaturu a rád a často se hlásil. Řeklo by se šprt,“ říká s úsměvem Abu Ghosh. Na konci jednoho semestru navrhoval několik studentů na prospěchové stipendium a nezbylo mu než vybrat i Horáčka. Ten stipendium přijal a následně v několikanásobné výši vrátil jako dar fakultě. Tohle napětí ale podle Abu Ghoshe rychle pominulo.

Jako pedagog strávil Abu Ghosh s Horáčkem šest let a zpětně říká, že byl jedním ze studentů, na kterých viděl největší posun. „Přišel do školy jako hotový člověk, s jasnými názory, zručný publicista. Muselo mu dát velkou práci začít přemýšlet jako vědec. Když umíte dobře psát, ze všeho se nějak vykroutíte, nějakou metaforou nebo příběhem. Ale tady na to nebyl nikdo zvědavý,“ říká pedagog. Horáček nastoupil na vysokou školu v polovině nultých let, v době, kdy čeští vysokoškolští studenti začali po vzoru svých západních vrstevníků znova číst levicové teoretiky a „marxismus přestal být sprosté slovo“, jak říká Abu Ghosh. Samotného ho zajímalo, jak na to bude Horáček, přímý účastník revoluce a následný vítěz devadesátých let (přinejmenším ekonomicky – do budovy katedry, která tehdy sídlila v kostce bývalé školky v pražském sídlištním vnitrobloku, vozil Horáčka soukromý řidič), reagovat. „Pak jsem při jedné z debat – o penězích a moci – pochopil, že to zvládl. Začal se dívat na svět jako antropolog a vidět ho v širších souvislostech, než je jeho osobní zkušenost, jakkoli silná.“

Když dál popisuje Horáčka jako studenta (a následně i autora dizertace, kterou vedl), nijak si neprotiřečí s ostatními, kteří prezidentského kandidáta znají. „Pracoval opravdu hodně. Dokázal nad textem sedět dvacet hodin v kuse, e-maily mi posílal ve čtyři hodiny ráno.“ Horáček si nejvíc podle Abu Ghoshe cenil kritiky, i když pak musel do koše vyhodit celou kapitolu. „Ocenil, že jsem to skutečně četl. Když se jednou rozhodl, že bude student, tak byl student se vší vážností,“ shrnuje školní příběh prezidentského kandidáta Abu Ghosh.

Bývalý kolega z Mladého světa Luboš Beniak tenhle pohled doplňuje den po setkání textovou zprávou s jedním dodatkem: „Před všechny přívlastky, které jsem mu dal, patří slovo ,velmi‘,“ píše Beniak. „To je důležité. Ve všem, co dělá, je Michal Horáček ,velmi‘.“

CO SLIBUJE MH