Je sobota ráno a čekání si krátíme oblíbeným: „S čím jdete?“„Ále, na očkování a něco s nohou.“ „My máme zánět spojivek.“ „Co vy?“ „Nejspíš naražená noha nebo zlomenina, uvidíme.“ A pohladím Huga. Po srsti.
Jsme v čekárně veterinární kliniky, tady si nikdo z pacientů na příplatky za pohotovost ani na situaci ve zdravotnictví nestěžuje. Všichni oddaně a překvapivě trpělivě čekají na řadu buď v pestrobarevných taškách, nebo přepravkách s motivem kočičích tlapek, byť za jiných okolností by jim příroda velela štěkat, mňoukat nebo se dát na útěk.
„Mami, dostane Hugouš berle? Nebo sádru? Bolí ho to? Nevíš, jestli dávaj injekce i morčatům? Třeba dostane obrázek za to, že byl statečnej.“ Otázek je spousta, odpovědí málo. Nevím, jak bude vyšetření probíhat, zvědaví jsme všichni. Včetně Hugiho, který vesele baští seno v plastové přepravce. Ta ho dělí od zvědavého čmuchání ostatních čtyřnohých pacientů v čekárně. Hugič je mlaďoch, druhem rozeta, je plný sil a rád si skáče pro radost. Svým ztřeštěným počínáním připomíná kuličky popcornu (odtud anglicky guinea pig popcorning), které neřízeně létají vzduchem. Při pátečním „popcorningu“ zřejmě neodhadl prostorovou situaci, vyskočil z klece, a po dopadu začal kulhat na pravou zadní. Pech, co teď?
Než začnu hledat nejbližší veterinu otevřenou v sobotu, zadám do Googlu morče, noha, zlomená. Zdá se, že fraktury se nevyhýbají ani hlodavcům. Tak jo, Hugine, půjdeš k doktorovi, budeš statečný a místo obrázku ti slibujeme seno deluxe!
Ve dveřích nás přivítá sympatická zvěrolékařka otázkou, s čím přicházíme. Nejspíš zlomenina, odpovíme, a paní doktorka se vlídně usměje, že je to dnes od rána jedna fraktura za druhou. Ordinace se hned na první pohled liší od té člověčí, uprostřed je vyšetřovací stůl s protiskluzovým povrchem, velký regál s léky, v rohu jsou pamlsky pro psy a kočky. Prohmatem se paní doktorka dostane ke stehenní kůstce, za což ji Hugoun odmění mimořádným kvíknutím. Pro jistotu uděláme rentgen. Na otázku, zda nejsem těhotná, odpovídám, že ne, a přitom si oblékám ochrannou zástěru s límcem. „Mami, kam jdeš?“ „Jdeme vyfotit Hugáče zevnitř.“ Cvak, cvak. Poprvé sebou škubl, druhý snímek bude ostřejší. I jako laik rozeznávám podélně rozlomenou kůstku. Fraktura femuru. „Půjdeš na operaci, zlatinko, neboj, minule jsme tu dělali činčilu. Přijďte na dvanáctou.“ Tak zní verdikt a naše „guinejské prasátko“ dostává injekci proti bolesti.
Chirurgické zákroky u morčat nejsou neobvyklé (provádí se kastrace, císařský řez, otevírání abscesů apod.). Snad jen více připomínají hodinářskou práci. Kůstky jsou křehké. Proto dostal Hugoslávek do nohy na zpevnění drát. A šroub k tomu, tedy spíš „šroubeček“. V sedm večer si ho vyzvedáváme, ještě je malátný, ale má se k světu i s novým holením. „A jak mu jako daj zpátky ty chlupy, mami?“ Za sebe jsem ráda, že má zpátky nohu. Po zákroku je třeba, aby začal jíst, proto dostal instantní seno v prášku. To mu moc nejede, a tak se kolem deváté večer vrátil k osvědčené okurce. „Mami, hurááá, Hugi už jí sám!“ Jinak se pooperační péče od té u větších savců neliší. Léky proti bolesti, otokům a zánětům, restrikce pohybu, pozorování nezvyklého chování a kontrola za týden (to si budu muset vzít v práci sick day, napadá mě).
Také mě napadá, že na velikosti chlupaté bytosti nezáleží. Drobný Hugo nám totiž svou přítomností a obrovskou chutí do života přináší každodenní radost, máme ho rádi. Tento příběh není smyšlený a jakákoli podobnost se skutečnými postavami či událostmi na klinice Well-vet není náhodná. Děkujeme. Náš Hugo bude zase boss.
Eva Dubová,
překladatelka
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].