Velká říjnová tragédie

U vstupu na velkou výstavu o stém výročí bolševické revoluce v Německém historickém muzeu v Berlíně stojí panely a na nich jsou citáty rozličných osobností. Všechny nějak komentují to, co se tehdy v Rusku odehrálo. „Přitažlivost těch myšlenek je dost nebezpečná,“ sděluje například gruzínská spisovatelka Nino Haratischwili. „Bylo to poháněno utopickým snem o zemském ráji,“ čteme o kus dál výrok členky německé vládní komise pro práci s archivy tajné policie NDR Stasi. „Doufám, že jednou bude ten pokus úspěšný,“ říká dlouholetý člen východoněmecké komunistické strany a spoluautor její transformace do dnešní podoby Gregor Gysi.

Hned na prvních krocích fascinující berlínské exkurze do historie, v níž se bez nadsázky převracel svět naruby, jako by se návštěvník měl smířit s faktem, že ani největší tragédie lidstva nemají mít jednoznačnou interpretaci, zhodnocení. Jako by autoři výstavy chtěli říct: „Každý to vidí trochu jinak.“ Jakou však mají slova vypovídací hodnotu v případě, kde se následky dají stěží dohlédnout? Jak tehdejší události popsat, abychom vystihli jejich podstatu?

Pokud otázky vztáhneme ke třem mluvčím z úvodu, vypadají takto: Jak mají bolševickou revoluci zhodnotit ti, kdo se považují za její oběti, případně potenciální oběti, a z možné recidivy je jímá pocit děsu? Stačí mluvit o „nebezpečnosti myšlenek“? Nebo co ti, kteří v sobě nosí jisté známky sympatií k tomu, co se v Rusku dělo? Mohou mluvit o utopiích, chvályhodných ideálech, či dokonce dobrých plánech…