Ustoupí, nebo přitvrdí?

Obsáhlý dokumentární seriál Kena Burnse a Lynn Novick o válce ve Vietnamu je plný příběhů a hlasů obyčejných vojáků na všech stranách konfliktu. Pro mě ale bylo nejtragičtějším momentem celého příběhu slyšet z nahrávky Lyndona Johnsona, jak ještě před plným nasazením amerických jednotek přiznává, že válku nelze vyhrát. Johnsonovo dilema bylo přesně tím, čeho se prezidenti děsí – a co na sebe přivolává Donald Trump v otázce Severní Koreje a Íránu.

V květnu 1964, když měly Spojené státy ve Vietnamu dvacet tisíc vojáků v roli poradců a armádních cvičitelů, řekl Johnson svému poradci pro otázky národní bezpečnosti McGeorgovi Bundymu: „Včera jsem byl celou noc vzhůru a o celé věci jsem přemýšlel. (…) Děsí mě to k smrti. Nechápu, co bychom mohli získat tím, když se do toho naplno vrhneme. (…) Nemyslím, že s nimi můžeme bojovat deset tisíc mil odtud a čehokoli tam dosáhnout. Nemyslím si, že ten boj stojí za to, a nemyslím si, že se z toho dokážeme vysekat.“

„Dnes jsem se díval na jednoho z těch seržantů,“ pokračoval Johnson. „Má šest malých dětí… Proč ho tam vůbec posílám? Co je mi k čertu po Vietnamu… Co je po něm celé této zemi?“

Johnson si kladl všechny správné otázky. Chápal, že Vietnam není ve skutečnosti životně důležitý a že se může snadno proměnit v neřešitelný problém. A přesto se nikdy nedonutil k vyvození jediného logického závěru – ke stažení. Jako mnozí prezidenti před ním i po něm ani on neviděl možnost, jak připustit porážku. Měl pocit, že to nemůže udělat…