Jako upoutávka zní shrnutí děje románového debutu Karla Veselého náramně. Na podzim 1988 zaúkoluje prezident Husák mladého organizátora, aby založil funkovou superkapelu Funky Leninz, která vrátí lidem extatické revoluční pocity a znovu nakopne radostné budování. Uskupení, v němž vedle rutinéra a donašeče Felixe Slováčka na kytaru hraje Antonín Panenka a s mikrofonem poskakuje Lubomír Štrougal, postupně ovládne vkus mladé generace. Jenže idealista Husák a jeho chráněnci čelí přesile intrikána Jakeše, který je odhodlán změny potlačit…
Oněch tři sta stránek pochopitelně už tak bombastických není. Autor pojal příběh jako románovou verzi funku: má působit excentricky a energicky, má sršet nápady, jež se rodí z emocí a pocitů, ne z kalkulu. Jsou-li ale k dispozici jen slova, excentričnost se poté, co ony nápady dojdou, vytváří hlavně stylem vyprávění. A ten roubuje funkovou tvořivost na budovatelskou kulturu padesátých let: chlapi v kapele se oslovují soudruhu, vypravěč a jeho dívka jsou čistí jak lilie. Vše je buď bílé, nebo černé, od jednoho k druhému pólu se skáče bez přípravy. Milá vypravěče zradí, když podlehne Štrougalovi, z hudebních idolů se šmahem stanou ztracenci.
Proč celek nezní, aby člověk jásal? Jako by se autor styděl rozvíjet příběh ze surovin tak bizarních, jak si je nachystal. A zároveň chtěl víc než grotesku – románový esej o ideálu revoluce, s nímž si populární hudba od rocku šedesátých let po hip hop let devadesátých pohrávala. Esej o vlivu hudby na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu