Jak být šťastný v práci

Proměna pracovní prostředí, o níž pojednává následující text, patří k okruhu témat, jimž se Respekt pravidelně věnuje - stejně jako mezinárodnímu a domácímu politickému i společenskému dění. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Získáte tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si texty aktuální na našem webu, ale zároveň přístup do celého archivu Respektu, v němž najdete i tento text:

Oživovat na koncertech legendární alba je teď v populární hudbě oblíbenou strategií a rozhodla se pro ni i zdejší známá skupina Tata Bojs. V listopadu vyjedou na turné, kde přehrají svou nejslavnější desku, téměř dvacet let staré Futuretro.

Možná se teď ptáte, co to celé má společného se štěstím v práci. Že budou pánové na pódiích pravděpodobně spokojení a užijí si to, se nějak rozumí samo sebou. Spokojený se svou prací ovšem bude ještě někdo jiný. Aby mohli Tata Bojs vyluzovat na turné typické zvuky, které album kdysi charakterizovaly, bylo potřeba opravit těžký přístroj, jemuž východoněmečtí inženýři dali kdysi název Vermona ET6–2. Analogový syntezátor, jakých si dnešní zvukoví fajnšmekři obzvlášť cení, ležel léta zaprášený v koutě a jeho návrat na scénu si žádal kompletní rekonstrukci.

„Mám ho na stole už dva týdny,“ říká zvukař a opravář starých hudebních nástrojů Ondřej Pavelka (36). „Nespěchám.“ Dvoumetrový dlouhán v mikině zapáleně mluví o jednotlivých páčkách se zvukovými efekty, ukazuje na mobilu fotky z jejich rekonstrukčních proměn a pusou napodobuje vibraci východoněmeckých elektronkových okruhů. Rekonstrukce starého přístroje ho viditelně těší a vzrušuje. Ještě před třemi lety bychom Ondřeje Pavelku přitom takhle vpodvečer zastihli v jiném pracovním rozpoložení.

Pracoval v Londýně jako vysoký manažer Citi Bank pro technologie. Staral se o to, aby všude na světě fungovala interní technika banky. Řešil na dálku problémy ve sto šedesáti zemích světa, vstával brzy ráno, aby stihl poradit Japoncům, přes den se zabýval Evropou a Afrikou a před usnutím pomáhal Američanům nebo Brazilcům. Bydlel v domě za Londýnem, jehož nájem spolkl velkou část vysokého příjmu. „Úplně mi to sežralo duši, stala se ze mě vycucaná troska bez energie,“ shrnuje závěr své desetileté, navenek velmi úspěšné kariéry. „Pracujete dvanáct hodin denně a čím dál častěji vás napadá, k čemu je to vlastně dobré. Pomáháte majitelům banky, kteří už mají peněz dost, aby jich měli ještě víc.“

Dlouho jej prý v zaměstnání držel dobrý tým lidí, s krizí se však vztahy výrazně zhoršily. Každý v oboru se bál o své místo a jeho práce se proměnila v bezútěšný stres. Propadal se do depresí, až mu jednoho dne došlo, že musí odejít. Bez jasné představy, co bude dál, a jen s pár osobními věcmi se vrátil do Prahy.

A protože se od mládí jako zvukař pohyboval mezi alternativními muzikanty, brzy se potkal s lidmi, kteří potřebovali opravit nějaký kus starší elektroniky. Rozený kutil s mnoha zkušenostmi vypomohl a práce se mu zalíbila. Otevřel si opravnu a zakázky se mu brzy jen hrnuly.

„Jak jsem na tom dnes finančně?“ směje se Pavelka otázce a chvíli počítá na kalkulačce v mobilním telefonu. „Vydělávám asi desetkrát míň než v bance. Ale nelituju toho, naopak mě příjemně překvapilo, že koníčkem se dá uživit.“