250 tisíc zmrazených životů

Čertovo kolo, kterému se u nás říká ruské, stojí. Vyjíždíme z dvousettisícového města a nad širokou prázdnou silnicí vychází slunce. Blížíme se k prvnímu vojenskému zátarasu. Jsou vidět skryté zákopy, transportér pod plachtou, mladý kluk znuděně čistí svůj kalašnikov. „Humanitárci? A komu pomáháte?“ ptá se. „Všem,“ odpovídá Roman. V regionu je odpovědný za bezpečnost. „No tak jeďte a pomáhejte,“ mávne voják rukou.

Vojáci tu za asi sedm tisíc korun žoldu riskují život. „Co si myslíš o válce,“ ptám se Romana. „Nic. Když je válka, je lepší nepřemýšlet.“ Tenhle statný chlap odešel z Donbasu, nechal tam dva obchody s motorkami. Už se asi nikdy nevrátí. Teď pracuje pro ADRu na frontě na východě Ukrajiny. Parkujeme před školou ve městě Marjinka, kde zůstalo asi pět tisíc lidí, půlka odešla. Většina obchodů je zavřených, není tu voda, jsou problémy s elektřinou, skoro nikdo nemá práci. Vždy ve tři odpoledne začíná ostřelování, asi kilometr odtud už jsou povstalci.

Ve škole začal první týden. ADRA sem denně vozí pitnou vodu. Jdu do třídy, bavím se s bodrou učitelkou a rodiči, ptám se prvňáčků na jejich pocity. Ve škole se jim líbí. Svoji akademickou premiéru prožívají pod okny zakrytými pytli s pískem, v chodbách jsou červenou páskou na stěnách zaznačeny výšky, kam mohou střílet snajpři. „Takaja uroveň žizni,“ říká učitelka, takový je tu život.

Asi padesátiletý Saša přišel o střechu, už je naštěstí opravená. Do písku kreslí bojovou taktiku „banditů“ a vypráví, jak sestřelili stožár elektrického vedení. Bábuška odvedle také zůstala, odmítla odjet ze strachu z rabování. Moje první třída byla o něco klidnější.

Vjíždíme do jakéhosi údolí. Roman mě uklidňuje, že tady nic nehoří, že to je jen hustá mlha. Po cestě potkáváme auta s vojáky a technikou. Na chvíli se zastavíme na hranici, i když oficiálně se tomuhle místu tak nesmí říkat. Každý den tu do Doněcku a zpět projde asi tři až šest tisíc lidí. Ve frontě na vojenskou kontrolu vidíme babičky, rodiny s dětmi, mnoho jich jde pěšky s velkými zavazadly v rukou, menšina auty. Vše pečlivě kontrolují vojáci. Pak se lidé vydávají na doněckou stranu, je to asi patnáct set metrů. Jak je v Doněcku, Roman moc neví. Lidé přicházejí sem na Ukrajinu pro dávky či penzi, léky, dělají nákupy, jezdí sem za prací. Na druhé straně prý je draho a spousta věcí se už pořídit nedá.

Projíždíme několik nemocnic a kontrolujeme přístroje darované z českého vládního programu Medevac. Hematologický analyzátor, koncentrátor vzduchu, tonometry či mikroskopy tady bez nadsázky zachraňují životy. Jedna z našich posledních dnešních zastávek je rozstřílená psychiatrická nemocnice. Když se začalo střílet, nestihli prý všechny pacienty evakuovat. Obrázek zmaru v těžce poškozené budově doplňují zaprášené a poničené věci denní potřeby, hrnečky, talíře, oblečení a boty, origami z terapeutických dílen. Pomyšlení na těžce psychicky nemocné dospělé i děti, chycené v pasti mezi bojujícími vojáky, je strašlivé.

V jedné místnosti před velkou dírou po dělostřelecké palbě leží stará matrace, vedle ní vypitá lahev šampaňského. Snajpr? „Da,“ klidně odvětí Roman. Prostě si tu na tyhle věci lidé zvykli. Koukám skrz díru na červenající se slunce a přemýšlím, jak se tu snajpr asi cítil. Je čas jet trochu dál od fronty, oddechnout si. V autě probíráme společné mezi Ukrajinci a Čechy. „Kosmič znáš?“ „No jo, moskvičů jsme měli v Čechách hodně! Taky žiguly a lady.“ Roman se rozčiluje nad ukrajinskou povahou. „My Ukrajinci pořád měníme čapky!“ „My kabáty,“ směju se. Je dobré mít tolik společného, člověk rychle naváže kontakt. Ostatně kolem to vypadá úplně jako v Česku, jen je tu ta válka.

Jiří Pasz, fotograf dokumentující český projekt Medevac