Jak neredukovat Masaryka

Češi minulý týden vzpomínali na Tomáše G. Masaryka, od jehož smrti uplynulo osmdesát let. Byla to tak trochu předehra na velké vzpomínání, které nás čeká za rok, kdy uplyne sto let od vzniku samostatného Československa.

Měli bychom se na to dobře připravit. Mladí esejisté Jan Patočka a Václav Navrátil napsali už rok po Masarykově smrti do Kritického měsíčníku článek, ve kterém upozorňovali na riziko, že budování prezidentova kultu paradoxně vede k vyprazdňování jeho odkazu. „Ve snaze vyjádřiti Masarykovo myšlení co nejobecněji a nejpřístupněji je Masarykův myšlenkový odkaz redukován na několik nejobvyklejších myšlenek v podstatě osvícenských, které nejsou ničím podstatně novým,“ psali tehdejší třicátníci Patočka a Navrátil.

Je zajímavé číst, že to vyprazdňování začalo tak brzy. Dnes je ještě hlubší, protože jsme skončili u toho, že projevil odvahu, založil stát a dobře jej reprezentoval. A ještě u toho dobře vypadal. Masaryk ale byl inspirativní zejména tím, že před sebe neustále stavěl úkoly a nároky. Toho si všímají i autoři textu z Kritického měsíčníku.

„Vzhledem k vlastnímu národu byl Masaryk především vychovatel. Prakticky být masarykovcem znamená také uvědomit si ty charakterové rysy a sklony, jež nás zvláště zatěžují a proti nimž Masaryk bojoval. Co se po této stránce u nás od jeho dob stalo a děje? Nezapomínáme stále poněkud na program celkové výchovy národa, na ideální obrazy, které nám mají tanouti na mysli, ovšem vyplývajíce z naší reálné skutečnosti? Dovedeme se ještě po masarykovsku zbavovati s neúprosnou střízlivostí následků svých méněcenných pocitů, byť jakkoli pečlivě utajovaných a potlačovaných? Dovedeme nejen bojovati za právo, ale také je objektivně pozorovati a uznávati?“

Nepropadejte panice, pokud chcete na otázky hned odpovědět. Můžeme se dohodnout, že máme rok na to, abychom si připravili jasnou odpověď. Mezitím nás ale čekají minimálně dvě těžké zkoušky.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor