Dopis z New Yorku

Na US Open je nejhorší ta cesta. Metrem číslo 7 hluboko do Queensu, v přecpaných vagonech se potkávají ti, kdo se z drsnějších čtvrtí potřebují dostat do a ze skutečné práce, s těmi, kteří momentálně buď nemusí nic moc, anebo svou práci na chvíli mohou ošulit z mobilu a z laptopu v hledišti. Kvůli tomu, že hru v posledních letech komplikovaly výkyvy počasí a vítr, má teď hlavní kurt už podobně jako Wimbledon možnost zatáhnout nad stadionem střechu a zavřít nás za deště všechny do jakéhosi obřího bunkru. Cestou v metru se cynicky žertuje o tom, co by bylo, kdyby globální jaderný konflikt náhodou přežilo jen obecenstvo v moderní katakombě stadionu, a muselo by znovu zalidnit planetu. Je v hledišti vůbec dostatek mladých žen? Které národnosti a zvyky by přežily? I přes letošní velmi dobré výkony našich tenistek zachování češtiny velké šance nedávám. Paradoxně by se nezachovalo ani moc z tradiční tenisové kultury. Na rozdíl od dalších významných tenisových utkání se totiž na US Open nedodržuje zvyklost ticha při hře. Kdo nebyl jinde, může nabýt dojmu, že na tenisu se řve a hlasitě fandí během výměn, hojně pije pivo, vstává během hry, a dokonce i píská. Olé, olé, olé, olé ze všech stran. Rozhodčí sice publikum moc nekrotí, ale prosí o disciplinovanost a klid alespoň mezi prvním a druhým podáním. Dámy a pánové, mlčte, prosím, alespoň tehdy. Nemlčí.

Hráči jsou však s tímhle chováním srozuměni, považují jej za součást unikátní atmosféry US Open, a to i přesto, že kvůli hluku…