Vyždímané Rudolfinum

V kancelářích ředitele České filharmonie se několik dní zraky všech zaměstnanců upíraly ke stropu. Pražským Rudolfinem se totiž v pravidelné frekvenci rozběhla vibrace, která okamžitě rozkmitala obří lustr, až na něm začaly cinkat křišťály. „Jako bychom vyvolávali ducha Leoše Janáčka,“ usmíval se předminulý pátek Krištof Kintera o patro výš v Galerii Rudolfinum, která sídlí nad filharmonií. Pět dní před vernisáží své výstavy Nervous Trees zkoušel na počítači doladit chod instalace We All Want to Be Cleaned, složené z desítek funkčních praček postavených na sebe do podoby pyramidy.

Sílu ždímání čtyřtunového exponátu nakonec musel oproti plánu snížit na čtyřicet procent. To je ale jediný kompromis, na který Kintera v galerii přistoupil. „Lokální patriot a oblíbený kumpán“, jak vršovického umělce charakterizuje kurátor expozice David Korecký v katalogu, bude mít příští týden čtyřiačtyřicetiny. Oslavil je ale už minulou středu během vernisáže Nervous Trees a bylo také co: za třiadvacet let existence Galerie Rudolfinum se nikomu nepovedlo změnit ji – bez nadsázky – k nepoznání.

Polystyren na botách

Když tři dny před Kinterovou vernisáží skončil na protějším břehu Vltavy projekt František Skála Jízdárna s celkovou návštěvností bezmála šedesát pět tisíc lidí, zdálo se, že to nejatraktivnější už má letošní výtvarná sezona u nás za sebou. Několikatisícihlavý dav tlačící se ve středu na NervousTrees nicméně naznačil,…