Dopisy

Výchova kojenců v Čechách

Respekt 35/2017

Se smíšenými pocity jsem si přečetla komentář Hany Čápové Výchova kojenců v Čechách.

Pár let po revoluci jsme šli v osmé třídě základní školy na exkurzi do kojeneckého ústavu ve Svitavách. Nevím, zda to bylo tenkrát v osnovách, zda je tam ještě dnes nebo jestli šlo o nějaký projev charity či naopak zlomyslnosti jinak velmi nepopulární paní učitelky. Nebo zda nám prostě jen chtěla v rámci rodinné výchovy ukázat hodně miminek. Každopádně to byla velmi poučná návštěva, kterou bych z vlastní vůle nikdy nezopakovala.

Za velkým sklem bylo asi deset miminek a batolat, stojících, ležících, sedících, povětšinou plačících v bílých kovových postýlkách. „Tady máme postižená miminka, ty vám raději ukazovat nebudeme, to by se vám moc nelíbilo,“ zaznělo u dalšího skla. Na zahradě na dětském hřišti mohl být tak tucet dětí od dvou do čtyř let. Všechny na deset žákyň základní školy natahovaly ručičky, chtěly chovat a hladit. Byl to ztělesněný hlad po dotyku. Ty, které už mluvily, se ptaly, jestli si je vezmeme domů.

Po hodině hlazení a chování nás tlupa řvoucích dětí doprovázela s nataženýma ručkama k bráně. Zajímavé je, že si nepamatuji z té zahrady žádné romské děti. Třeba je před námi taky někam schovali, ale snad mám jen špatnou paměť.

Ta návštěva mě dost poznamenala (v pozitivním slova smyslu) a moc za ni paní učitelce děkuji. Odnesla jsem si z ní velmi intenzivní pocity a plný rozměr toho, co se tam tenkrát odehrálo, jsem pochopila, až když jsem si pořídila vlastní děti.

Moc mě zklamali někteří páni ministři. O panu Pelikánovi si už nedělám iluze, ale kde byl pan Stropnický nebo pan Herman? Doporučuji všem ministrům a jejich manželkám podobnou návštěvu kojeňáku. Aby museli dětem hodinu vysvětlovat, proč si je nemůžou vzít domů. Věřím, že po příštím podobném hlasování by v některých ministerských rodinách zavládla tichá domácnost.

Ludmila Podzemná