Oscar 2018: Nolan chce s Dunkerkem dokázat, že si zlatou sošku zaslouží

Letošní Oscaři budou vyhlášeni v neděli 4. března v Los Angeles. Před  blížícím se ceremoniálem vám postupně nabízíme recenze většiny filmů nominovaných v hlavní kategorii snímek roku.  Následující text, který nyní odemykáme, původně vyšel v týdeníku Respekt:  

Svět je kruté, nemilosrdné a temné místo. Místo, z nějž je nejlíp utéct. Třeba do fantazie, iluze nebo dovnitř vlastní hlavy. K takovému závěru docházel ve svých filmech britský režisér působící v Hollywoodu Christopher Nolan – od Mementa přes Dokonalý trik po závěr batmanovské trilogie Temný rytíř povstal. Jeho čerstvý snímek Dunkerk, který zřejmě nejnetrpělivěji očekávají mladí muži, pro něž mají Nolanovy těžce osudové filmy zabydlené rozdrásanými hrdiny až instinktivní přitažlivost, na temném místě rovnou začíná. Z pekla druhé světové války ale směřuje k jímavému optimismu síly lidské sounáležitosti.

„Když nemohli domů, domov si přišel pro ně,“ zní dojemný slogan na plakátu k příběhu vycházejícím z katastrofické bitvy, kdy čtyři sta tisíc anglických a francouzských vojáků uvízlo v roce 1940 na pobřeží severofrancouzského města Dunkerk a z německé pasti je přijela přes kanál vysvobodit flotila malých civilních lodí. I když je v hlavní roli dějinná událost jako taková, Nolan i v Dunkerku zůstává věrný mužskému světu plnému obětování. Tentokrát však není jeho cílem nabídnout únikový východ z reality, ale dokázat, že jako režisér dospěl a zaslouží si víc.

Dokonalé triky

Historický film podle skutečné události je na první pohled pro Nolana zvláštní volba. Šestačtyřicetiletý rodák z Londýna je spojován na jedné straně s potemnělými komiksovými adaptacemi a s komplexně vyprávěnými filmovými skládačkami na straně druhé. Oboje mu mezi generačními souputníky vynesly výjimečné postavení. Je jedním z mála režisérů, jejichž jméno dokáže do kin přitáhnout diváky víc než hvězdy, které do nich obsadí. Obecně je vnímán jako muž, který udělal z hollywoodského blockbusteru umění. „Počátek je důkazem, že diváci nejsou hloupí, film není odpad a že je možné, aby blockbuster a umění byly jedno a totéž,“ poznamenal nad Nolanovým filmem z roku 2010 britský kritik Mark Kermode.

Počátek si bere tradiční zápletku akčního filmu – dokonalý zločin –, ale namísto krádeže šperků má skupina sehraných zlodějů v čele s Leonardem DiCapriem vnuknout dědici energetického impéria myšlenku tak, že se nabourají do jeho snů. Nolan napsal scénář s mladším bratrem Jonathanem jako filmovou skládanku, která se proplétá mezi několika rovinami s tím, jak se hrdinové propadají hlouběji do snu.

Podobně barokní přístup k vyprávění založený na labyrintech a časových smyčkách uplatnil už v Mementu z roku 2000, kterým prorazil. Memento znamenalo na začátku milénia senzaci a prosadilo do filmového slovníku termín „puzzle vyprávění“. Jednotlivé díly skládačky měly podobu fotek z polaroidu a tetování na těle hrdiny, který po vraždě své ženy ztratil krátkodobou paměť a snaží se z nespolehlivých poznámek na svém těle nalézt vraha. Nakonec si ze vzpomínek vybere realitu, která nejmíň bolí, ale s pravdou nemusí mít nic společného. Podobně jako hrdina Počátku (možná) na konci volí iluzi, již si v podvědomí bravurně stvořil.

Z téhle linie Nolanových filmů vystupuje do popředí jeden – Dokonalý trik z roku 2006. Není totiž jen působivým cvičením ve vyprávění, ale vypovídá něco o posedlosti autora, který se jinak drží v ústraní. Příběh o dvojici kouzelníků na prahu modernity napsal znovu v tandemu s bratrem. Kouzelníci se snaží jeden druhého trumfnout v řemesle a zároveň zničit v donekonečna se roztáčející spirále pomsty. Studie posedlosti se u Nolana rovná studii o síle iluze a deklamaci režisérovy výsostné síly nad divákem. Je výsostným architektem filmových snů; je v tom podobné ego, jaké zmítá všemi jeho mužskými postavami.

O tom, že je Nolan tak trochu čaroděj Vigo druhé kategorie filmového světa, vypovídá i fakt, že se mu podařilo přesvědčit stamiliony diváků, že je skutečný vizionář. V porovnání s běžným velkofilmem jeho snímky nepochybně vynikají hlubší psychologizací, důmyslnou kamerou, scénářem s většími nuancemi, ale zároveň jsou spíš zábavné a promyšlené v rámci žánrových pravidel, než že by byly vysloveně intelektuálně náročné či by posouvaly hranice umění jako třeba Nolanovi oblíbenci francouzský režisér Robert Bresson nebo německý expresionista F. W. Murnau. Kouzlo a intenzita Nolanových filmů zpravidla spočívají ve struktuře. Ta se před divákem odhaluje jako křížovka. Pokud se pozorně dívá, může mít na konci pocit úspěšného luštitele, který pospojoval všechno pěkně dohromady.

Zahodit upnuté trikoty

Povznesení blockbusteru, jenž je vnímaný jako synonymum bezduché zábavy, není jediné, co bude Nolanovi připisováno jako zásluha. Je považován i za režiséra, který pomohl změnit kurz komiksových velkofilmů. Z příběhů o mužích v upnutých trikotech je proměnil v potemnělé realistické ságy, kde je superhrdinství spojené s vnitřní agonií a trpícím tělem. V Batman začíná z roku 2005, prvním ze svých tří batmanovských snímků, vtáhl do hry celou psychologickou mapu milionářského synka, jeho minulost i pocit viny. Teprve z nich se mohl zrodit hrdina, který není vysloveně kladný. Často jde o infantilní, privilegovanou bytost, jež bezohledně hledá vlastní identitu v troskách (emočních i skutečných), které za sebou zanechává. „Je to budíček pro ty, kteří nám servírovali roztomilé eskapády hrdinů v upnutých kamaších,“ psal nadšeně New York Post. Co na tom, že už Batman Tima Burtona z roku 1989 byl potemnělou reakcí na infantilní ztvárnění superhrdiny z předchozích let.

Výrazný divácký úspěch snímku – celosvětově utržil na skomírající žánr slušných 370 milionů dolarů – znamenal nejen oživení batmanovské ságy pokračováními Temný rytíř a neukočírovanou trojkou Temný rytíř povstal, ale i novou vlnu zájmu studií o komiksové adaptace, rebooty a výlety do minulosti superhrdinů. Současný trend komiksových filmů a nekonečných superhrdinských vesmírů pod značkou Marvel a DC Comics je možné vztáhnout právě k filmu Batman začíná.

Nolan poté režijně postoupil k „záslužnějším“ projektům. V roce 2014 zkusil štěstí s rodinnou sci-fi Interstellar. Překombinovaný existenciální příběh o vymírajícím lidstvu a hledání života mimo Zemi byl sice tematicky závažnější než Batmanovo zachraňování Gothamu před atomovou bombou, ale zároveň mu nepřinesl ocenění, v jaké možná doufal. Stejně jako s většinou předchozích filmů získal oscarové nominace v technických kategoriích, ale žádnou za režii či nejlepší film. Na kontě mu tak zůstávala neproměněná nominace za nejlepší scénář za Memento a dvě – za scénář a film – za Počátek.

Apokalyptická touha přežít

V takto rozdaných kartách přichází na scénu aktuální Dunkerk. Nolan se v něm víc soustředí na atmosféru a práci s filmovými prostředky. Pro fanoušky si neodpustí časově se proplétávající roviny, které sledují dění na obklíčené pláži, na moři a ve vzduchu prostřednictvím několika postav. Zároveň ale usiluje o maximálně soudržný obraz apokalypsy a chaosu protínaný hrdinstvím, zbabělostí a prostou touhou přežít. A o co největší pocitový dopad ve smyslu fyzického působení obrazu na diváka. Letecké scény způsobují až lehkou závrať nebo pocit jakési oblačné harmonie. Divák je vržený do akustické vřavy výbuchů, výstřelů a motorů stíhaček. Živly, se kterými se potýkají zoufalí vojáci, jsou v neustálém pohybu, stejně jako mužská těla. Atmosférická kamera Hoyta Van Hoytemy vysekává z pláže působivé vyšisované celky, v nichž náplavy mořské pěny, ve které vojáci leží, vytvářejí dojem přírodní katastrofy. Sevřeně znepokojivá hudba Hanse Zimmera podtrhává pocit neustálé podprahové přítomnosti noční můry a nekončícího tempa evakuace.

Snímek ale zároveň neunikne Nolanovým sklonům k filmové megalomanii. Co si historie pamatuje jako vojenskou katastrofu, kdy britskou armádu převálcovala strategie a síla hitlerovského Německa a fiasko zachraňovali právě civilisté, Nolan pojímá po svém jako fantastický katastrofický velkofilm, v němž je všechno přehledné a našponované k prasknutí pod tíhou ubývajícího času. Finále po záchraně v Británii dusí patos a skřípající dialogy. Na druhou stranu platí, že Christopher Nolan dosud nic soustředěnějšího, čistšího ani sebevědomějšího nenatočil.

Hrdinové Nolanových filmů jsou muži toužící po naplnění svého osudu. Po nalezení smyslu existence. Pokud nepřichází přirozeně, posedle si je pro sebe vytvoří. Téma se line i Dunkerkem, kde si osud všechny muže našel. Hraje se tu ale ještě o jeden osud navíc. Přestože je Nolan považován za režiséra, který naplňuje nejvíc ze současné hollywoodské generace představu o autorovi, chybí mu ocenění, jež by jeho pozici oficiálně zpečetilo.

Dunkerk je tak nejlépe možné chápat právě v těchto souvislostech. Statisticky řečeno, hrdinské drama z druhé světové války je totiž nejjistější adept na vytouženou oscarovou sošku. Jakkoli se Dunkerk Američanů ještě přímo netýkal, válka má v jejich kulturní paměti stále zvláštní místo a Nolan ji zpracoval pro hlasující maximálně přitažlivě. Zkouší tak brát svůj osud pevněji do vlastních rukou. A podle extatických reakcí americké kritiky má slušnou šanci, že až nastane oscarová sezona, dopadne lépe než většina jeho posedlostí stravovaných hrdinů.