Oscar 2018: Silná hrdinka vylepila atraktivní billboardy

Letošní Oscaři budou vyhlášeni v neděli 4. března v Los Angeles. Před  blížícím se ceremoniálem vám postupně nabízíme recenze filmů nominovaných v hlavní kategorii snímek roku: 

Některé roky mívají Oscary jasné favority. Ten letošní k nim však nepatří. Nejvíce nominací sice získal snímek mexického režisér Guillerma Del Tora Tvář vody, ale rozhodně nepanuje pocit, že o nejlepším filmu je rozhodnuto. Komentátoři oscarového závodu - který se vyznačuje lobbováním a strategiemi ze strany producentů i distributorů měsíce před ceremoniálem a snahou získat pro „svůj“ film co nejvíce pozornosti u hlasujících - nicméně mezi prvními v pomyslné cílové rovince vidí drama Tři billboardy kousek za Ebbingem.

Snímek britského dramatika Martina McDonagha - jehož portrét přinášíme v aktuálním Respektu - nabírá na rychlosti od svého uvedení loni na podzim na festivalu v Benátkách. Odtud si sice vavříny odnesla právě konkurenční Tvář vody, ale Tři billboardy zase bodovaly na Zlatých globech, kde zvítězily v kategorii nejlepší film a McDonagh dostal cenu za režii. Film o jedné vraždě a schopnosti jít dál poutá pozornost i díky hereckému výkonu Francis McDormand v hlavní roli Mildred.

Impulsem k Třem billboardům byla podle McDonagha jednoduchá otázka. Co se stane z pozůstalými neobjasněných vražd, kteří ani nedostali šanci na jistou úlevu z informace, co se jejich blízkým stalo. Jak mají žít dál? Jak naloží s negativní emocí? Hlavní hrdinka filmu, matka znásilněné a zavražděné náctileté dcery si v tom ohledu jde vlastní, notně svéráznou cestou. Vstoupí do konfliktu s místní policií, již – jak říká - víc než vyšetření vraždy zajímá „mučení černochů a honění kluků na skateboardech“.

Při jízdě kolem místa, kde se zločin stal, dostane nápad, který jako rozbuška zahájí sérii nečekaných událostí. Koupí si tři nevyužité billboardy za městem, na nichž naposledy visela reklama v roce 1986, a polepí je textem upozorňujícím na to, co vnímá jako trestuhodnou nečinnost policie. Následuje pozvolna eskalující vyprávění, v němž stoupá míra násilí i nepravděpodobnosti toho, na co se díváme – tak trochu v duchu rané tvorby bratrů Coenů. Za jednoho z nich je ostatně McDormand provdaná a stala se tváří jejich snímku Fargo, což umocňuje pocit určité příbuznosti.

Fargo se odehrávalo v ledové Minnesotě, Tři billboardy za fiktivním městečkem jsou zasazené jen o dva státy na Jih, do Missouri. Proto se do McDonaghova filmu vkrádá i rasová rovina – ostatně v původní verzi scénáře byla matka černoška. Zde je jejím reprezentantem postava rasistického, na první pohled lehce tupého policajta z balíkova v podání Sama Rockwella.

McDonagh se proslavil ještě před třicítkou drsnými hrami z irského venkova a maloměsta, které často útočily černým, někdy břitce vulgárním humorem na vztahy i instituce. Kromě elitářského divadla, k němuž má McDonagh zásadní výhrady, mířily i na rodinu, náboženství či stát a s nimi spojené „systémy víry“ jako nacionalismus nebo systémy dohledu. Jeho hry jsou zároveň plné precizních, jiskřivých dialogů a replik, šlehajících z úst postav jako ostré dýky mířící do oblasti protivníkova hrudníku.

Důraz na postavy a jazyk přenesl i do svého filmového debutu, brilantního gangsterského thrilleru V Brugách z roku 2008 o dvojici nájemných zabijáků, kteří se na čas zašijí v „městě jako pohádka“, kde vedle vánočních trhů vykukuje zpoza historických fasád Hieronymus Bosch se svým Posledním soudem. McDonagha vždy přitahovaly ve světě plném cynismu morální kódy a určitá možnost vykoupení: obojí V Brugách představuje rozjímavý starší gangster, který i ve chvíli své smrti myslí v jednom prostém gestu na ostatní. Respektive na nevinné chycené v brutální hře trojice zabijáckých šílenců.

Téma morálky a vykoupení rozvíjejí i Tři billboardy – jen posunuté do více emoční, citové roviny zpřetrhaných a zraňujících rodinných vazeb. A nejen v případě hlavní hrdinky: všechny hlavní postavy buď vycházejí ze zraněných rodin, nebo je za sebou nechávají – byť vedeni svým nejlepším svědomím jako policejní náčelník Willoughby (Woody Harrelson), jehož jméno se skví metrovými písmeny na rudém podkladu oněch titulních billboardů.

Východisko McDonaghova filmu je sice jednoduché, to ale nejde říct o způsobu, jakým McDonagh vypráví. Výrazně se posunul od divadelnosti V Brugách, kde často spoléhal na statické komponování vyzdvihující hlavně dialogy – ale i od vyhrocené sebereflexivity svého druhého filmu Sedm psychopatů o scenáristovi bez nápadů. Staví film v duchu filosofie punku, která radostně a podvratně narušuje a rozleptává strukturu. Celý film je plný jemných posunů i nečekaného přenášení pozornosti z postavy na postavu, jak McDonagh nechává hlavní hrdinku udávat směr a ostatní postavy na ni reagovat. Odhodlanou matku i její policejní protějšky přitom nechá projít proměnami, které film odklánějí od misantropického cynismu jeho divadelních her k melancholii naděje.

A ještě jednou věcí se Tři billboardy liší od jeho předchozích filmů – i většiny jeho her. Mačo chlapy vystřídala silná ženská hrdinka, která si jde bez omlouvání a kompromisů za svým. Podle McDonagha představuje silnou fantazii i tabu současné společnosti – touhu po spravedlivé pomstě. Pro americké kritiky, kteří v aktuálním klimatu #MeToo hledají ve filmech cokoliv pozitivně ženského, jsou Tři billboardy ideálním oscarovým filmem. A Frances McDormand ideální představitelkou silné charakterní ženskosti. Bylo by tak velkým překvapením, kdyby ve své kategorii nevyhrála. Naproti tomu pole nejlepších filmů otevřenější. Třeba Lady Bird má nejen výraznou ženskou hrdinku, ale i ženu v režisérském křesle.

Příště:  Lady Bird