Sto padesát lepších let

Kdyby záleželo jen na prostředí, byla by rezervace Prvních národů Rapid Lake v Quebeku úplný ráj. Leží v divočině, kterou si oblíbili turisté. Vede sem silnice, jež se kroutí mezi lesy a jezery. Avšak jízda za deštivého dne do asi 350členné komunity Algonkinů žádná idyla není. Prašná cesta se mění v bahnitou. Jsou vidět opuštěné domy. Elektřina pochází jen z naftového generátoru. A zdejší úředník Tony Wawatie to ve své kanceláři v obytném přívěsu říká bez obalu: „Někteří naši lidé žijí v podmínkách třetího světa.“

Rapid Lake přitom zdaleka není nejhorší z rezervací Prvních národů. Vodu tu není třeba před pitím převařovat, jako ve více než 130 dalších komunitách Prvních národů. Nedevastují ji sebevraždy mladých, tak jako rezervaci Wapekeka na severu Ontaria, kde se letos zabily tři dvanáctileté dívky. Zdravotní péče nad rámec toho, co může poskytnout místní klinika, je dostupná autem, nemusí se za ní létat. Přesto tato komunita, kde je většina dospělých na sociální podpoře, působí v bohaté demokracii nepatřičně.

Kanada na počátku července oslavila 150 let své existence, situace 1,4 miliónu jejích původních obyvatel – Inuitů, Prvních národů a míšenců Métisů, ale stále zůstává neuzavřenou otázkou. „Žádný vztah není pro naši vládu a pro Kanadu důležitější než ten s původními obyvateli,“ prohlásil premiér Justin Trudeau 21. června, v Den původních obyvatel. Bude se ale muset hodně snažit, aby je přesvědčil, že to myslí vážně – po řadě nesplněných slibů, z nichž některé byly…