Nesmrtelný hudec Hutka

Dlouhovlasý muž v modrém triku a džínech, který si právě kousek od pódia – na němž za chvíli začne hrát – vychutnává sklenku červeného vína, působí zneklidňujícím dojmem. Vlasy má poctivě šedivé a při chůzi trochu napadá na nohu, z tváře mu ale nemizí úsměv, o kterém se snad ze všeho nejspíš dá říct pobavený. Když se začne chechtat na batole v náručí své mladé ženy, člověk zapochybuje: Je tomuhle chlapovi opravdu sedmdesát? A jestli je, tak jak to proboha dělá, že zvládne v průměru patnáct koncertů napříč republikou do měsíce, práci na nové desce a roční dceru k tomu? Protože přesně to je náplň, kterou teď znovu – a čím dál víc – populární zpěvák Jaroslav Hutka ve svém životě má.

Pódium, na které se Hutka chystá vylézt, stojí na zahrádce pražského restaurantu Rohlík. Zrovna se tu odehrává „koncert pro Radima Hladíka“, jednoho z nejlepších českých kytaristů, který umřel před pár měsíci. Uspořádali ho jeho kolegové, staří rockeři a písničkáři. Někteří jsou celkem v kondici, jiní se ztěžka belhají o holi a povídají si o nemocech a lécích. Také Hutka vyskakuje na pódium poněkud ztěžka. Jeho o šestatřicet let mladší partnerka, grafička Magdaléna Hodkovicová s malou Theodorou sedí v koutě pódia, dítě chtělo být blízko otce a teď, když hraje, šplhá aspoň po futrálu jeho kytary.

Když Hutka spustí „peče se děťátko jak ryba, pak ho ten zlý pohan posnídá“, má posluchač pocit, že se s ním vrací do sedmdesátých let, kdy byl Hutka jednou z ikonických postav zdejší rebelantské…