Vrcholná práce česko-německého medievalisty Františka Grause z roku 1975 ohledává kořeny důvěrně známých příběhů, z nichž se rodily novodobé obrazy „národních dějin“. Na svou dobu neotřele v ní propojil české, francouzské a německé pověsti o obsazení „vlasti“, inventář místních světců a zemských patronů, hrdiny dávných střetů i vysněné vykupitele z kolektivního marasmu. Vřazení českých motivů do kontextu někdejšího středověkého Západu přišlo v klimatu rozdělené Evropy zřejmě moc brzy. Nicméně srovnání ve středověku zakořeněných historických „tradic“, vylíčení jejich ohlasu dlouho omezeného na prostředí elity a posléze halasného znovuobjevování „národního významu“ polozapomenutých příběhů během 19. a 20. století je dodnes podnětné.
Pro společenství, jehož posedlost smyslem „svých“ dějin se zubí mezi řádky každého turistického průvodce, je osvěžující sledovat, jak si kníže Václav podává ruce s francouzským svatým Denisem a Jana z Arku hrdě defiluje po boku Jana Žižky, Fridricha Barbarossy či Vercingetorixe. Usouvztažnění příběhu o praotci Čechovi s pověstí o údajně trojském původu Franků či souvislost revitalizovaného mýtu o Nibelunzích s českými rukopisnými falzy umožňuje uvědomit si příbuznost i regionální odlišnost sdílených obrazů minulosti.
Životní cesta Františka Grause, levicového intelektuála z brněnské německojazyčné židovské rodiny, jenž přežil Terezín a Osvětim-Březinku, by vydala na existenciální drama, na něž tu není místo. S odstupem času se však ukazuje,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu