Oceněný text: Běženci jdou do výroby

Text Tomáše Lindnera získal Novinářskou cenu v kategorii Solutions Journalism (ve spolupráci s Ashoka Česká republika).

•••

Představte si opravdovou oázu. Živé, zelené mokřady uprostřed nekonečné plochy pouštního kamení a písku. Místo, kde pulzuje život a kde se na svém putování světem zastavují stěhovaví ptáci. Přesně takový byl Azrak, jordánské město vzdálené sto kilometrů od metropole Ammánu – než před dvaceti lety vyschl. Do rychle rostoucího hlavního města se odtud pumpovalo neudržitelné množství podzemní vody, což vedlo ke zničení vegetace. Velká část obyvatel se odstěhovala a tažní ptáci si našli jinou zastávku: Galilejské jezero v sousedním Izraeli.

V Azraku zůstalo asi deset tisíc lidí a městečko dnes žije hlavně z toho, že je poslední větší zastávkou před stovky kilometrů dlouhou cestou pouští směrem do Saúdské Arábie a Iráku. Podél silnice stojí staré zrezivělé benzinky, autoopravny a obrovské kamiony. Doplňuje je místní obchodní kolorit: za kopyta visící ovce stažené z kůže, která se pod flákotami masa válí v prachu, a žlutí plyšáci komiksového kuřátka Tweetyho, jež jsou ze záhadného důvodu pověšení před obchody se smíšeným zbožím.

Asi dvacet kilometrů za Azrakem před třemi lety vyrostl stejnojmenný uprchlický tábor, v němž žije třikrát více obyvatel než ve starém městečku – momentálně asi pětatřicet tisíc syrských běženců. „Místní se teď musí s uprchlíky rozdělit o vodu. Dříve jim tekla do domácnosti prakticky bez omezení, ale teď už jen dva dny v týdnu,“ vysvětluje Muhammad al-Kádí, vodohospodářský inženýr a rodák z Azraku, jak to vypadá, když se jedna z nejsušších zemí světa musí dělit o vzácné zdroje. „Místní jsou naštvaní. Mají pocit, že se pomáhá jen uprchlíkům, zatímco jejich život se zhoršuje.“

Uprchlíci přežívají v bílých „maringotkách“, které jsou v rovných přímkách symetricky rozestavěné v poušti. Azrak se chlubí přívlastkem „nejlépe naplánovaný uprchlický tábor v dějinách“. Vevnitř jsou dětská hřiště, klinika, školy, několik tržnic i sluneční elektrárna. Kolem však stojí plot a vojenské hlídky. Syřané nesmějí pracovat ani se legálně odstěhovat, maximálně mohou získat denní propustku.

Nevýhody takových velkých táborů jsou zde dobře viditelné. Vznikají na odlehlých a nehostinných místech, běženci jsou v nich na dlouhé roky izolovaní od normálního života, vyrůstají tu generace bez perspektivy. Blíží se však změna. V Jordánsku současně probíhá pokus o zásadní proměnu dosavadního způsobu pomoci utečencům.

Pryč z táborů

Uprchlíci na Blízkém východě a v Africe mají tři životní alternativy. Zůstat v táborech, kde se fakticky stávají občany systému spravovaného Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Přesné podmínky se v různých zemích liší, ale obvykle nemohou pracovat, celé dny se nudí a jsou naprosto závislí na rozdávané pomoci. V táborech často zůstávají ti nejchudší z utečenců. Druhou možností je odejít z tábora – mnohdy nelegálně – do měst a dosáhnout větší nezávislosti a důstojnosti. Cenou za tyto výhody jsou problémy při hledání výdělku a obvykle i chudoba – ovšem též šance se z ní samostatnou prací vyprostit. Třetí alternativou je riskantní cesta do bohatých zemí, nejčastěji do Evropy. Zvláště mladí lidé ji považují za jedinou skutečnou šanci, jak restartovat válkou zničené životy a postavit se na vlastní nohy.

Obrovské uprchlické tábory jsou logisticky výhodné, protože všichni příjemci humanitární pomoci bydlí pohromadě na jasně vymezeném prostoru. I Česko teď například vydává jeden a půl milionu eur na stavbu a opravu obytných buněk v jordánském Azraku. Systém založený na táborech vyhovuje též místním politikům a bezpečnostním složkám, které v nich mohou uprchlíky snáze kontrolovat a oddělit je od domácí populace. Na bleskové návštěvy táborů během roku přijíždějí delegace politiků i zahraniční novináři, kteří vyhledávají zdejší fotogenické prostředí.

V povědomí Evropanů se proto usadila představa, která nebere v potaz základní skutečnost: naprostá většina uprchlíků vůbec není v táborech. Konkrétně v Jordánsku v nich žije asi dvacet procent z registrovaného počtu necelých sedmi set tisíc syrských běženců (jordánská vláda uvádí, že Syřanů je v zemi dokonce 1,3 milionu). Zbylých osmdesát procent se usídlilo, dokud to šlo, ve městech, kde cítí šanci na normální život. V naprosté většině – podle dostupných statistik takřka z devadesáti procent – živoří pod jordánskou hranicí chudoby. Početné rodiny bydlí nahromaděné v pronajatých místnostech, obývají sklepy i nevyužívané sklady. Jordánsko se nyní ve spolupráci s bohatými státy, zvláště evropskými, snaží více věnovat právě těmto lidem. A nedat jim pouze humanitární pomoc, ale šanci zapojit se do ekonomiky a najít tak skutečnou životní perspektivu.

Obrat v myšlení přišel s evropskou migrační krizí roku 2015. Do té doby se Evropané o čtyři až pět milionů Syřanů, kteří před válkou prchli za hranice své vlasti, dostatečně nezajímali. Pak ale směs několika faktorů vedla k masovému exodu milionu běženců směrem do EU: zátahy proti ilegálně pracujícím Syřanům v Libanonu a Jordánsku, snížené dávky potravinové pomoci v tureckých táborech, eskalace bojů a zvýšené odvody civilistů do armády v samotné Sýrii, po internetu se šířící zprávy o otevřených hranicích na Balkáně a v Německu. Po této zkušenosti se řada věcí v jordánském terénu změnila.

Zásadně se zkomplikovala možnost Syřanů vycestovat. Z Jordánska už nemohou přeletět do Turecka a pak pokračovat směrem do Evropy – Turecko totiž pro všechny Syřany zavedlo vízovou povinnost. A změnily se také finanční možnosti: „K dispozici je jednoznačně více peněz, až devadesát procent z částky, o kterou si humanitární organizace řeknou. Předtím to bylo maximálně sedmdesát procent,“ říká Petr Kostohryz, který v Jordánsku čtyři roky vedl misi organizace Norwegian Refugee Council, s dovětkem, že o méně viditelné krize v Africe se bohaté státy zajímají mnohem méně a dávají zhruba třetinu potřebných financí. Jak už bylo naznačeno, vývoj v Jordánsku je podstatný především kvůli tomu, že se kromě navýšení pomoci změnila i strategie.

Uprchlíci bez cla

Nový přístup se skrývá pod názvem „Jordan Compact“. Návrh jako první v září 2015 na stránkách dvouměsíčníku Foreign Affairs představili známý ekonom Paul Collier a šéf oddělení uprchlických studií na Oxfordu Alexander Betts. Později ho přejala jordánská vláda a na velké dárcovské konferenci v Londýně v lednu 2016 také evropské vlády.

Výsledná dohoda ve stručnosti předpokládá, že Jordánsko vydá dvě stě tisíc pracovních povolení pro Syřany a zajistí ve svých základních školách místo pro všech sto šedesát pět tisíc školou povinných syrských dětí, které jsou v zemi. Výměnou za to dostane masivní mezinárodní pomoc a výhodné půjčky od Světové banky. „Práce dává lidem zpátky autonomii a tím pádem základní důstojnost,“ hájí svůj nápad Paul Collier. Povolení se však týkají jen manuální práce, která nevyžaduje vysokou kvalifikaci a je obvykle špatně placená. Lépe placená místa zůstávají pro Syřany nedostupná, protože samotné Jordánsko trpí rekordní, oficiálně osmnáctiprocentní nezaměstnaností a problém najít stálý výdělek mají zvláště mladí absolventi škol.

Evropská unie dále s Jordánskem podepsala obchodní dohodu, která je platná na deset let. Zboží vyrobené v některé ze dvou desítek tamních průmyslových zón ve firmách, jejichž zaměstnanci budou alespoň z patnácti procent Syřané (po dvou letech se tato kvóta zvýší na pětadvacet procent), získá bezcelní přístup na evropský trh. Síly globalizace a volného trhu mají být napnuty ve prospěch uprchlíků.

Cíle Evropanů jsou zřejmé: dát Syřanům perspektivu v sousedství své vlasti, vzít jim myšlenky na emigraci do EU a preventivně tak zabránit další migrační krizi. Poslední část věty je logicky zdrojem skepse. „Tváří se to jako pro všechny výhodná strategie. Chrání však zájmy bohatých zemí. Chudé státy budou muset nadále nést hlavní zátěž vyplývající z obrovského počtu uprchlíků. Prodlužuje to současné nespravedlivé rozdělení odpovědnosti za jejich osud,“ kritizuje změny například íránsko-americký politolog Behzad Yaghmaian na stránkách webu Refugees Deeply.

Zástupce Evropské unie v Ammánu Ibrahim Laafia na kritiku reaguje pragmaticky: „Je jednoduše lepší, aby Syřané zůstali v regionu a mohli se v případě míru vrátit do vlasti.“ Faktem je, že přijetí dalšího milionu, či dokonce několika milionů lidí v nouzi naráží na odpor velké části evropské veřejnosti i na schopnosti tyto imigranty zapojit do zdejší moderní ekonomiky a liberální společnosti. Náklady na péči o uprchlíka na Blízkém východě jsou též mnohonásobně nižší než na jejich zaopatření v EU.

Jordánsko v dohodě cítí příležitost, jak ze západního světa vytěžit více peněz a podpořit vlastní stagnující a vysoce zadluženou ekonomiku. Ta trpí uzavřenými hranicemi a omezením obchodních tras do sousední Sýrie a Iráku. Pokud podniky z průmyslových zón začnou ve velkém vyvážet do Evropy, tak v nich podle představ vlády v Ammánu vzniknou i kancelářská místa pro Jordánce. Stoupne výběr daní a přijdou další investoři. Vláda proto ustoupila od rétoriky, která zdůrazňovala hrozby a negativa spojená s příchodem syrských uprchlíků, a nyní hovoří hlavně o šancích, jež může krize pouštní zemi přinést.

Pokud se nakonec jordánský experiment v praxi osvědčí, může mít globální dopad. Na celém světě totiž žije kolem dvaceti milionů válečných uprchlíků, osmdesát šest procent z nich v chudých zemích v sousedství konfliktů. Také do nich se v případě úspěchu nový přístup rozšíří. Zatím je příliš brzy na hodnocení, při bližším pohledu jsou však vidět překážky, jejichž překonávání zabere měsíce či spíše roky.

Plán a skutečnost

Od loňského roku Jordánsko vydalo asi padesát tisíc pracovních povolení – především na stavbách a v zemědělství. Fakticky legalizovalo práci, která načerno probíhala už předtím, a Syřané tím získali přístup k lepším mzdám i sociálnímu zabezpečení. Ve 198 školách byly otevřeny druhé směny pro syrské uprchlíky. Bez velkých dopadů zatím zůstala obchodní dohoda s EU, jež ale platí teprve od ledna 2017. „Zatím šest firem požádalo o vývoz podle těchto nových pravidel. Jedna firma provedla první tři vývozy na Kypr a do Španělska,“ shrnuje dosavadní bilanci Ibrahim Laafia, který má „Jordan Compact“ na zastoupení EU na starosti. Začátky budou pomalé a úspěch nejistý, což je dobře vidět při návštěvě jednoho z měst, na jehož okraji leží hned dvě průmyslové zóny.

Staré letadlové snímky ukazují, že Sahab byl koncem sedmdesátých let pouhou beduínskou vesnicí. V polovině devadesátých let už v něm žilo dvacet tisíc lidí, poté počet obyvatel vystřelil na dnešních 169 tisíc. Polovinu z tohoto počtu tvoří migranti: patnáct tisíc Egypťanů, kteří přišli za špatně placenou manuální prací, dalších dvacet tisíc Asijců, již pracují v textilkách a bydlí v panelových ubytovnách uvnitř průmyslových zón, a čtyřicet tisíc syrských běženců z posledních pěti let. Zdejší populační exploze byla tedy ještě mohutnější než v celém Jordánsku, které má deset milionů obyvatel – dvakrát více než před dvanácti lety a desetkrát více než před půlstoletím.

„Místní vyklidili sklepy, aby je Syřanům pronajali. Někteří postavili na své domy druhé a třetí patro a pronajímají je,“ říká zaměstnankyně místního městského úřadu, mladá architektka Hanín Hasuneh. Bohatší lidé, zvláště majitelé nemovitostí, na přílivu Syřanů vydělali. Střední třídy a chudší tvrdě pociťují nárůst cen a nájmů. „Tady ve městě nájmy stouply až čtyřnásobně. Mladí lidé na ně nemají peníze, zůstávají u svých rodičů a odkládají sňatky,“ vysvětluje Hanín, která studovala v německých Cáchách a ve svých odpovědích bez problémů přechází z němčiny do angličtiny.

Hanín je první, kdo se v dějinách Sahabu zabývá městským plánováním a vypráví o dopadu syrské války: dvakrát stouplo množství odpadu a všech šestadvacet škol funguje ve dvou směnách, aby je mohli navštěvovat i syrští žáci. „První směna začíná ráno v šest, dětem se nelíbí brzké vstávání a cesta do školy za tmy,“ říká. Jinak podle jejích slov soužití mezi starousedlíky a Syřany funguje bez potíží, ačkoli vzájemná důvěra a nová přátelství vznikají velmi pomalu. Syřané o pracovní místa nesoupeří s místními, ale s hůře placenými egyptskými gastarbeitry. Radnice díky přítomnosti tolika uprchlíků dostává peníze od Světové banky: postavila z nich hřiště, několik chodníků, knihovnu, kde pořádá kurzy pro děti a dospělé, a nyní plánuje pouliční osvětlení. Ve zdejší průmyslové zóně stojí i první továrna, jež zatím v rámci nové dohody vyvezla své zboží do Evropy: založil ji bohatý syrský uprchlík a vyrábí plasty.

Při procházkách Sahabem je však cítit nedůvěra, která vychází z předchozí zkušenosti. Při zřízení ekonomické zóny prý politici slibovali zaměstnání místním, nakonec ale město „získalo“ jen zplodiny z komínů a projíždějících kamionů z průmyslové zóny. Daňové výnosy totiž putují přímo do centrální státní kasy. V textilkách, které tu vyrábějí zboží na export, vznikla vesměs špatně placená pracovní místa, v nichž našli živobytí především zmínění zahraniční dělníci. „Nevěřím, že z toho něco vzejde. Nevěřím, že naši politici větší pomoc z Evropy neukradnou. Na lidech jim vůbec nezáleží,“ vystihuje na rohu jedné z ulic v centru rozšířený názor místní starousedlík a majitel obchodu s elektronikou.

A jeho skepsi sdílejí i kritičtí analytici. „Proč by nějaký investor přicházel zrovna sem do Jordánska?“ pochybuje politolog Fadí Kádí a upozorňuje na blízkost válečným konfliktům a na proslulou jordánskou byrokracii, kvůli níž řada podnikatelů zemi opustila. Reforma podnikatelského prostředí je však jedním z cílů „Jordan Compact“. Další kritici upozorňují, že v textilkách a dalších fabrikách nevzniknou pracovní místa, jež uprchlíkům vrátí důstojnost. Ekonomické zóny podle nich budou spíše místem vykořisťování, které nepřekoná touhu odejít za skutečnou ochranou do Evropy.

Nové řešení

V kancelářích zastoupení Evropské unie v Ammánu tyhle překážky znají. Syrští uprchlíci nemají dovednosti, které zdejší firmy požadují. Neexistuje hromadná doprava, jež by případné pracovníky dopravila do průmyslových zón postavených obvykle v poušti za městy. Skoro o všechna dosud vydaná povolení žádali muži, protože syrské ženy podle kulturních zvyků nepracují. „Jordan Compact“ se také netýká lépe kvalifikovaných Syřanů, kteří nadále nemají přístup k práci odpovídající jejich vzdělání. Studium na jordánských univerzitách je pro dorůstající generaci uprchlíků příliš drahé; řemeslné, učňovské vzdělání málo dostupné.

Diplomat Ibrahim Laafia a jeho tým se pokoušejí naznačené překážky odstraňovat. S kolegy učinili analýzu všech firem působících v jordánských průmyslových zónách. Vytipovali dvacítku z nich, která má největší potenciál, a snaží se je provázat s evropskými spotřebiteli. Ve čtyřech městech vzniknou jakési úřady práce, kde se Syřané a Jordánci budou moci informovat o volných místech. Vydávání pracovních povolení lépe vzdělaným Syřanům však není na pořadu dne: právě vyšla statistika o opět zvýšené nezaměstnanosti a Mezinárodní měnový fond snížil předpovědi růstu.

Tvůrci nového řešení uprchlické krize upozorňují, že hodnocení bude možné až za tři čtyři roky. A uznávají, že mnohé podmínky úspěchu leží mimo jejich dosah. Třeba znovuotevření ekonomicky nesmírně důležité hranice do Iráku, kam by se přes v úvodu popisovaný Azrak opět rozjely konvoje kamionů s jordánským zbožím. Irácká vláda si zatím netroufne hranici otevřít: silnice směrem do Bagdádu pořád není v bezpečí před válečníky samozvaného Islámského státu.