Dopis z New Orleansu

První ze čtyř konfederačních pomníků v New Orleansu je rozebraný. Stalo se tak v noci, potají a potmě. Pracovníci demontující sochu byli vybaveni ochranným oblečením, helmami i maskami na obličeji. Policisté, ochranka. Hlavně aby u toho nebyl veliký povyk, jak veřejnost plánovala. Rozhodnutí města, že vše proběhne v tichosti kvůli obavám z demonstrací, vyvolalo velký odpor. Pár mých známých se v nekonečných diskusích ptá, co všem vadí na tom postavit se hrdě před sochy a odsoudit minulost. Snad žijeme v době, kdy víme, na čí straně byla pravda. Nikdy nepochopí druhou stranu barikády, která naopak chce pomníky zachovat – jsou podle nich součástí jejich historie.

Další na řadě má být jezdecká socha konfederačního prezidenta Jeffersona Davise. Byla jednou z prvních, kterou jsem před lety zahlédla z okna auta cestou z univerzity. Spolužáka jsem se tehdy zeptala, kdo to je. Už nevím, jestli znal odpověď. Až do letošního roku jsem ale soše nepřikládala žádný význam. Až nynější povyk, demonstrace a shromáždění s sebou přinesly také informace, které se dosud jako by skrývaly. Každý samozřejmě ví, že má jih USA otrokářskou minulost. Moc se o ní nemluví. Pochopitelně. Vyrovnání se s minulostí je horké téma.

První stržený památník připomínal skupinu, která se po prohře Konfederace v občanské válce snažila svrhnout místní poválečnou vládu. Jinými slovy, skupinu jižanských bělochů, jimž se nové uspořádání světa včetně zrušení otroctví krajně nelíbilo. Stalo se v roce 1874. Píše se…