Pomník, nebo větrák

Je to šťastný konec dlouhého příběhu. Po pětadvaceti letech na Palachově náměstí konečně stojí sochařská pocta Janu Palachovi, kterou Praze v roce 1991 věnoval architekt John Hejduk. Ke kovovým plastikám Dům syna a Dům matky ho inspirovala báseň Davida Shapira, jíž v roce 1969 ve Spojených státech reagoval na novinovou zprávu o zoufalém činu československého studenta: „Astronauté plakali, / nelétali vzhůru, nic nezkoumali. / A moje vlastní matka měla odvahu, dívala se, / byl jsem mrtvý a bylo to tak správně.“

Pronajaté náměstí

Dlouho se řešil už samotný název pomníku. V doslovném překladu totiž zněl Dům sebevraha a Dům matky sebevraha, což v češtině asociuje nikoli sebeobětování, ale sebedestrukci. Kompromisní varianta pojmenování je nakonec zhruba stejně vydařená jako umístění soch. S kovovou realizací se totiž nemohlo počítat doprostřed náměstí, kam by sochy logicky patřily. Jenže tam stojí obří větrák od podzemních garáží. Ty jsou dlouhodobě pronajaté a smlouva se nedá vypovědět.

Tenhle relikt divokých devadesátých let může za to, že město nemůže řešit, co chce s vlastním náměstím dělat. Proto tu taky před Rudolfinem „provizorně“ už šestnáct let stojí socha Antonína Dvořáka nesmyslně otočená zády k náměstí. Hejdukova Palacha tak muselo město šoupnout na stranu do parčíku před Vysokou školou uměleckoprůmyslovou.

I tak má ale Praha konečně po dlouhé době ve veřejném prostoru vydařenou realizaci od světoznámého architekta.…