Jak jsem vynášel koše na Albertově

Na Albertov přijíždím chvíli před jedenáctou. Pozdravím se s kamarády a snažím se dotelefonovat Drahošovi, který má dnes na starost koordinaci nás dobrovolníků. Jsem nasměrován do přilehlé menzy. Než Drahoš dorazí, stihnu zkonzumovat několik přichystaných chlebíčků a zákusků.

Pak se rozděluje práce. Nabídku rozdávat u metra letáky odmítám, pročež vyfasuji stání u brány do uzavřené Hlavovy ulice a vpouštění aut, která s naší akcí mají něco společného. „Budeš otvírat jen autům univerzity, studentských spolků, televize a taky soudní patologie, všechny ostatní pošleš na parkoviště,“ dozvídám se od promrzlého kolegy, který zde stojí již od rána. A skutečně jako první přijíždí černá dodávka se zlatým křížem na kapotě a vzadu i s naloženým nebožtíkem.

Shodou okolností si danou křižovatku vybraly za své ústředí i policejní složky, a tak mohu sledovat zákulisí jejich manévrů. Nejzajímavější je, když na místo doráží policejní dodávka s proviantem. Za okamžik se před ní tvoří fronta asi padesáti mužů a žen v civilu, a mně dochází, že již tak početné uniformované síly nejsou jediné, se kterými máme dnes tu čest. I uniformovaní muži zákona se situací zdají pobaveni. „Asi to ale jinak nejde,“ prohodí jeden z nich. Jsou příjemní, občas vyměníme pár slov o dnešní akci, o službě i o životě obecně.

U brány strávím příští dvě hodiny, a tak minu všechny zásadní projevy. Vždy slyším jen více či méně bouřlivý potlesk, linoucí se zaplněným Albertovem. Ale nevadí mi to. Vzpomínkovou akci jsme totiž jako studenti Univerzity Karlovy organizovali zcela demokraticky, a také já jsem měl možnost zapojit se do rozhodování o tom, jak bude probíhat. Takže nyní rád pomůžu tam, kde je třeba.

Po směně u brány a gratis guláši mě spolu s budoucí právničkou čeká vynášení plných odpadkových košů. Nechce se nám nacpané pytle tahat v rukou, nakonec objevujeme starý nákupní vozík. Kodrcáme s ním tedy po albertovské dlažbě a za hlasitého vyvolávání „odpadký, odvážíme odpadký“ měníme plné pytle za prázdné. Na pódiu je pauza mezi proslovy a vystoupeními kapel. Lidé korzují od stánku ke stánku a usmívají se na nás. Všude je cítit pohoda a dobrá nálada.

Poté již chystáme menzu, v jiných dnech chrám velkokapacitního stravování, pro debatu s Jindřichem Šídlem či Danielem Kroupou a dalšími osobnostmi. Pozornost vzbuzujeme i u personálu – paní z okýnka pro vracení použitého nádobí vše nejprve se zájmem sleduje, a pak se dokonce i sama zapojuje. Také ona je tady s námi v den, kdy by jinak měla volno.

Zklamáním pro mě je zamítnutí mého návrhu, abychom každému z hostů ponechali na stole solničku a pepřenku a pak sledovali jeho reakce. Škoda, mohla být legrace. Říkám si, zda jsme to nepřehnali s počtem židlí. Nakonec musí někteří později příchozí stát. Oslavuji to punčovým řezem.

Večer mám znovu směnu u brány, kde se opět potkávám s policisty. „Měli jste to tu moc pěkné,“ usmívá se na mě jeden z nich. „I vy jste se mi dnes líbili,“ odvětím a vzpomínám při tom na loňský rok, kdy se zde namísto uniformovaných příslušníků v kravatách a brigadýrkách pohybovaly kordony těžkooděnců s policejními psy. A kdy jiní rozhodovali o tom, kdo se smí a nesmí pietního aktu zúčastnit. Letos patřil Albertov skutečně nám studentům. A s námi i všem lidem bez rozdílu názoru či politické orientace, kteří chtěli přijít a oslavit společně svátek svobody a demokracie.

Jan Kaczor,

student Právnické fakulty UK