Říkám si Romocop

Petr Torák snil v Liberci už od dětství o tom, že bude nosit policejní uniformu. Když s rodiči před sedmnácti lety odcházel z Česka, netušil, že ta uniforma bude britská a že ho za práci u policie ve východoanglickém Petersborough odmění sama královna.

Jak jste se k té práci policisty vlastně dostal?

Bydleli jsme s rodinou v Liberci a jednoho dne, poté, co moji matku napadli v centru města skinheadi, předtím i mě a mého bratra, nám otec oznámil, že koupil letenky do Londýna. Zabalili jsme si a za dva dny letěli, naslepo, nikoho jsme tam neznali. Hned na letišti jsme požádali o azyl a bydleli pak na několika přechodných adresách, nejdéle na severovýchodě Anglie v Southend-on-Sea. Já jsem pak s kamarádem, když jsme po roce dostali pracovní povolení, odjel do Peterboroughu za prací a postupně tam přetáhl celou rodinu.

V Peterborough ve východní Anglii se usadila početná komunita českých a slovenských Romů. Proč zrovna tam?

Je to hlavně díky tomu, že je tam obrovské množství továren a farem, takže bylo dost práce. Když jsem se do Peterboroughu stěhoval já, bylo tam možná pět až deset romských rodin; teď je tam okolo čtyř tisíc Romů.

Jak jste se dostal k práci u policie?

Dělal jsem všechno možné – trhal růže na poli, třídil brambory v továrně, sekal cibuli do salátů – a zhruba okolo roku 2004 jsem vzal místo sekuriťáka v místním Tescu. Odtud už to bylo k policii kousek.

Jak těžké bylo dostat se k britské policii?

V Británii to bylo mnohem lehčí než v Česku. Jednak se v Česku dělají docela náročné psychologické testy a pak komplexní zkouška fyzické zdatnosti. V Británii je jenom rychlostní běh, přitáhnout a odtáhnout pětatřicet kilo a potom test z logického myšlení. To je všechno.

Anglicky jste v té době mluvil už bez obtíží?

Bylo to sedm let po emigraci a to jsem měl angličtinu už dostačující. Zato když jsme přijeli, měl jsem jenom základy ze střední školy a byl jsem schopný zeptat se akorát tak, co kolik stojí. Můj otec měl ale tehdy skvělý nápad – zeptat se v advokátní kanceláři, která nás zastupovala, jestli by nechtěli dobrovolníka, že bych jim tam zdarma pomáhal. Vzali mě a já jsem se tím pádem naučil dobře anglicky. Hlavně slovíčka z administrativy, což se mi pak hodilo v práci a když jsem jako dobrovolník překládal cizincům na městských úřadech.

Jaké to bylo přijet do Británie jako český Rom?

Pomoc tam byla od počátku, ten systém se vás snaží co nejrychleji postavit na nohy, například tím, že se snaží umístit rodiny do samostatných bytů a pracovní povolení mají dnes azylanti hned. Jde ale i o přístup Britů. Pamatuju se, že jednou okolo šesté ráno jsem procházel parkem, a kdyby to bylo v Čechách, lidé by přešli na druhou stranu ulice. Tady mě naopak kolemjdoucí pozdravili jako první a ještě se usmáli, což byl pro mě šok. Strašně příjemný samozřejmě.

Do jaké míry má ten systém moc změnit Romy, kteří pocházejí z mnohem horších poměrů než vy?

Tady to začíná od útlého věku. Přijdou romské děti z osad na Slovensku nebo ze zvláštních škol v Česku a jdou tu okamžitě do normální školy, takže se rychle přehoupnou přes tu první bariéru. Podobně to pak pokračuje dál. Například u policie to je tak, že musí reprezentovat komunitu, ve které pracuje. Takže pokud v ní žije dvacet procent muslimů, tak se já jako policejní šéf musím ujistit, že budu mít zhruba stejné procento policistů-muslimů, aby odráželi společnost, v níž se pohybují, a tím pádem musím oslovit s nabídkou práce jejich komunitu.