Dopis z Bruselu

„Od té doby, co to bouchlo, jsem jela metrem asi dvakrát. A neměla jsem z toho dobrý pocit,“ říká mi šik blondýnka, když si v lodičkách, sukni a sáčku vybírá kolo na jednom ze stanovišť Villo! – to jsou žlutá těžká městská kola, která si někde půjčíte a jinde zase vrátíte do stojanu. „A teď jsem vlastně ráda, mám víc pohybu.“ Kabelku hodí do předního košíku a už si to šlape ve fialovém cyklopruhu po Rue de la Loi. Stejnou ulicí a po stejném chodníku, kde seděli před půlrokem vyděšení zranění, když se jim podařilo dostat ven ze zakouřené stanice Maelbeek. Je to šest měsíců.

Zdravější životní styl si ze strachu před možným dalším útokem vybralo víc lidí. Mnozí známí potvrzují, že z metra přesedli na kola, stejně jako jejich kolegové, a nejlepším důkazem toho jsou často zcela prázdné stojany Villo!. Člověk občas ráno na své stanici ani kolo nesežene. Mnozí místo na kola přesedli do aut, čímž snižují snad jediný pozitivní důsledek těch příšerných událostí a naopak zvyšují nervozitu a čas strávený v ranních zácpách. Další skupina si vybrala autobusy. Zkrátka dopravu zjevně každý přehodnotil a upravil podle síly svých nervů a míry strachu.

Metro se však nevylidnilo. Je v něm pořád dost těch, kteří nechtějí podléhat panice, mají málo času anebo nemají jinou možnost. Pokaždé když nastoupím do vagonu, mám ihned jasno o minimálně pěti deseti podezřelých. Trénuji se v tom pocitu, statistika přece říká, že pravděpodobnost je minimální… Když ale pravidelně projíždím přes Maelbeek,…