Jak zatřást hradbami

Dějiny mají tu vlastnost, že málokdy dokážeme předem odhadnout jejich velikost. I zdánlivě bezvýznamné události se tedy nakonec mohou projevit jako přelomové, měnící životy velkého počtu lidí. Ani Ivan Jirous neměl patent na jasnozřivost, víc než jiní lidé své doby byl ale přesvědčený, že každá, i zdánlivě bezvýznamná síla může uvést dějiny do pohybu.

Jirous se nezajímal o politiku ani v časech jejího zdejšího rozkvětu v roce 1968, naopak se jí programově vyhýbal. Jeho zájmem bylo pomoct lidem kolem sebe dělat umění, které měl sám rád a které bylo nesené skutečnou tvůrčí svobodou. Když ale začal režim na začátku normalizace takové umění zakazovat a tvrdě potírat, Jirous si uvědomil jeho sílu. Pochopil, že zdánlivá banalita v podobě rockového koncertu, pokud má v sobě náboj svobody, může narušit i tak pevnou sílu, jakou je totalitní režim.

Proto prozíravě uvedl svůj nejdůležitější esej o povaze umění v poměrech československé normalizace veršem z Platona, zhudebněný americkou skupinou The Fugs: „Když se mění modus hudby, třesou se hradby města.“

Víc než básník

Už o rok později, kdy Jirous tohle napsal, se hradby československého „města“ skutečně otřásly. V září 1976, tedy před čtyřiceti lety, postavil komunistický stát Jirouse a jeho přátele Brabence, Zajíčka a Karáska před soud kvůli chování, kterého se bál, protože v něm viděl demonstraci svobody. Reprezentovaly ji rocková hudba, dlouhé vlasy, nedostatečná ochota podřizovat se konvencím.

Justice napřed…