Díky, paní úřednice

Minulý týden se ke mně dostal zážitek bývalého kolegy Ondřeje Nezbedy. Většinou jezdí po Praze na kole, ten den ale pospíchal na schůzku, proto skočil do metra. V roztržitosti si zapomněl koupit lístek a samozřejmě ho chytil revizor. „Nemohl byste mi to prominout, vyběhnu si nahoru koupit lístek,“ zkoušel ho obměkčit. „Mám dvě malé děti, sklepní byt, žijeme z jednoho neziskového platu… Já být vámi, tak mě pustím, budu vám hrozně vděčný.“

Revizor se zeptal, kde pracuje, a dozvěděl se, že v mobilním hospici a neziskovce mapující zločiny komunismu Paměť národa. Zbystřil. „To jsou ty vzpomínky, co vysílá Drda s Kroupou v rozhlase?“ zeptal se a dozvěděl se, že ano. „Chlape, co mám s vámi dělat. Kvůli té Paměti a kvůli vašemu příjmení vás pustím. Kupte za to dětem zmrzlinu.“

Někomu to může připadat jako projev libovůle, jsou ale i průzračnější případy. Kdyby se mě přitom někdo před pár lety zeptal, jakou mám zkušenost s českými úředníky a úředními osobami, asi bych začal lamentovat – jsou nepříjemní, neumějí projevit lidskost, mračí se. Nevím jak vy, ale v poslední době mám stále více dobrých zkušeností. Asi nejvíc mě dojala úřednice, s níž nedávno jednala má žena. Zařizovali jsme pas pro dceru, na úřadě ale špatně fungoval systém, do nějž se zanášejí údaje.

Ukázalo se to až poté, co žena odešla domů. Kdyby nebylo vstřícné úřednice, šla by si manželka za pár dní vyzvednout pas zbytečně. Úřednice z městského úřadu Prahy 4 se jí rozhodla nadstandardně pomoci. Udělala přitom…